Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Česko

’Milošovi je dobře, normálně žijeme.’ Martina Formanová o rodinném životě i nové knize

Spisovatelka Martina Formanová. foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Rozhovor
Martina Formanová je jedna z těch Češek žijících v cizině, které slovo „doma“ používají pro dvě místa. Jednou je to pro ni dům v „Konouši“, jak s manželem láskyplně přezdívají americkému Connecticutu, jindy Praha, kde Martina prožila zásadní léta svého života. A ačkoli to tak mají s Milošem Formanem oba, do Prahy jezdí v posledních letech sama.
  6:00

Někdy jí dělají společnost dospělí synové Andy a Jim, tentokrát se k našemu rozhovoru v bytě nad staroměstskými střechami připojila její maminka Marie Zbořilová, která se svou dcerou absolvuje všechny akce spojené s křtem knihy Povídky na tělo. Naše povídání sledovala z uctivé vzdálenosti, občas se však přece jen neudržela a vstoupila do něj s nějakým upřesněním. Nezapřela v sobě typickou českou maminku, pro kterou je i dospělá dcera pořád „dcerkou“, jíž je třeba v zimě přehodit přes ramena kabát. „To jsem zdědila po mamince,“ okomentovala to Martina, když se rozpovídala o svých synech Andym a Jimovi, a člověku nedalo moc práce vytušit, že v té větě původně mělo být „bohužel“. „Česká maminka“ je prostě diagnóza, se kterou se každá z nás musí vyrovnat po svém. I o tom je tenhle rozhovor.

Filmový archiv pozdraví „85“ Miloše Formana velkou retrospektivou

LN: Vaše nová knížka, to je vlastně šestnáct příběhů lidí z nejrůznějších vrstev společnosti. Kam na ty příběhy chodíte?
Já mám hodně dobrých kamarádek a známých. A strašně ráda poslouchám příběhy. Asi mám takový ten dar, že se mi lidé svěřují. Ty jejich příběhy jsou neuvěřitelné! Skutečnost je daleko barvitější než cokoli, co člověk vymyslí. Takže někdy prostě popisuju, co se někomu stalo, jako třeba v povídce o muži, který přichází na návštěvu do rodiny své bývalé milé. Jinde se mi ty postavy vymkly z ruky a ožily vlastním životem – třeba v příběhu o setkání manželky a milenky. Sama jsem byla překvapená, kam ty dvě dospěly.

LN: V Povídkách na tělo hraje velkou roli sex. Nebála jste se, že vám kritici vytknou přílišnou frivolnost nebo otevřenost?
Člověk se kritiky bojí vždycky. Jdete s kůží na trh. Ale vůbec nejhorší je, když třeba napíšete humoristickou knížku, a v ohlasech čtenářů najdete: „Mně to vůbec nepřišlo vtipné.“ To je, jako když vám někdo vrazí kudlu do srdce. Ty povídky jsou o těle, ale jsou to situace, ve kterých se podle mě najde spousta lidí. Třeba jak dvě sestry stojí před zrcadlem a vzájemně se hodnotí, smějí se svým nedostatkům. Je to povrchní, ale zároveň typické, takhle to prostě ženy mají. Já jsem dneska se svým tělem smířenější, než když mi bylo dvacet a předváděla jsem módu. Tehdy jsem měla příšerné komplexy. A kdo ví, možná nejkritičtější jsou k sobě ti nejdokonalejší.

LN: Jak vypadá váš život s Milošem Formanem v Connecticutu? V únoru oslavil 85. narozeniny, s novináři už delší dobu nekomunikuje a šíří se různé domněnky o jeho údajně špatném zdravotním stavu.
Já k tomu můžu naprosto zodpovědně říct, že se mu daří dobře. Už dlouho trpí makulární degenerací jednoho oka, takže se mu nečte dobře, ale díváme se na filmy, na televizi, normálně žijeme. Taky ho zlobí nohy, hůř chodí, ale jinak je v dobré psychické pohodě. Možná je to částečně i tím, že on není člověk, který by si stěžoval. Možná má nějaká trápení, ale neříká mi o nich. Myslím, že si teď život vysloveně užívá. To, že už nic nemusí. Když se rozhodl, že už nechce dělat filmy, rozhovory a tak, hrozně se mu ulevilo.

LN: Nebylo to pro něj těžké rozhodnutí?
Ne, vůbec ne. Dospěl k tomu naprosto přirozeně. Měl pocit, že řekl a udělal, co chtěl. Ještě nějakou dobu se pak občas probudil a s obavou v hlase se mě ptal: „Co dneska mám?“ Když jsem mu řekla, že nic, tak mi odpovídal: „To je taková úleva!“ Někdy si dělám legraci, že třeba řeknu: „Hele, víš, že máš zítra vstávat v sedm?“ A on se vyděsí, než pochopí, že to byl vtip. Myslím, že prožívá šťastné období života, kdy si vychutnává domov, který vytvořil, který jsme vytvořili společně.

Film Černý Petr od Miloše Formana se vrátí do kin, obnovená premiéra bude v Praze a Kolíně

LN: Ale do Česka už se přijet nechystá…
Protože ta cesta je strašně nepříjemná. Já jsem o pár let mladší než on, ale když mám odjet, tak se mi taky nechce. Když není přímý let, je to šestnáct hodin cestování. Ale taky je to tím, že my jsme tu dřív bývali spolu často. Zažili jsme tu báječné okamžiky, krásné časy, velké večeře, kde se scházela společnost Milošových kamarádů a známých, zajímavých lidí. S některými jsme ve spojení a občas za námi přijedou, ale myslím, že Miloš má prostě pocit, že si tohle už užil a že teď je raději doma. Nevím, jak mám lidi přesvědčit, že je v pořádku. Asi by musel přiletět, postavit se někam ven a říct: „Tak tady mě máte“, aby mu to lidi uvěřili.

Autor: