LN: V Praze jste zpívala již víckrát, naposledy s Collegiem Václava Lukse v roce 2013. Včerejší koncert Královny středomoří byl složený z árií barokních hrdinek, často nespoutaných a hrdých. Máte ráda takové postavy?
Velmi. Jsou silné a vášnivé, ale také chybující a citlivé. Láká mě jejich rozporuplnost i to, jak je vášeň ovládá a ničí. V posledních letech se ale baroknímu repertoáru věnuji mnohem méně, což neznamená, že bych zavrhla milované autory. Koncert v Praze složený z jejich tvorby mě zvlášť těší.
LN: S barokní hudbou jste začínala, pak jste se od ní zase odpoutala a soustředila se hlavně na Mozarta. Co vás původně k baroku přitáhlo?
S barokním repertoárem jsem začínala jako velmi mladá zpěvačka ve třídě Williama Christieho na Pařížské konzervatoři. Barokní hudba se začala prosazovat až koncem 80. let a ve Francii k tomu přispěla i Christieho rekonstrukce jedné Lullyho opery. Přišla státní podpora a náš soubor Arts Florissant se mohl rozjet naplno.
Já za všechno vděčím Christiemu, všechno, co vím o barokní interpretaci, mám od něj. Byl přesvědčený, že mám pro tento druh hudby ideální hlas, a správně mě nasměroval a já jsem se také jako zpěvačka cítila velmi pohodlně. Pak sice nebylo úplně jednoduché vydat se jiným směrem, byla jsem trochu zaškatulkovaná, ale měla jsem na čem stavět.
LN: Pracovala jste s řadou světových dirigentů, kteří se staré hudbě věnují. Hodně se liší jejich přístupy?
To je různé a pro mě je nejzajímavější, když si jednu roli mohu vyzkoušet s několika dirigenty. Oni mají pokaždé jinou představu, téma, pojetí, ale já jsem pořád stejná. Stále jsem to já a je pro mě hodně inspirativní, když můžu roli zpracovat jinak. Proměňovat se podle Marka Minkowského, Reného Jacobse a dalších je vzrušující.
LN: Co je podle vás pro francouzské baroko typické a jak se třeba liší jeho interpretace od baroka italského?
Jistě že je tu rozdíl. Francouzské baroko se hodně liší od ostatních evropských zemích. Je pro něj důležitá deklamace, která je často velmi rafinovaná, formálně přesně určená. Někdy jde nejprve o deklamace až pak o zpěv, což je pro zpěváka hodně náročné. Italské baroko je živelnější, radostnější radost ze zpěvu. Například Monteverdi je velmi lyrický a zpěvný.
LN: Váš favorit je ovšem Gluck. Co vás na něm tak láká?
Zbožňuji jeho ženské postavy, mnohokrát jsem zpívala Ifigenii, Alcestu, Armidu, jsou to vášnivé a hrdé ženy. A od Glucka, který tvořil na konci baroka, je blízko k Mozartovi, a to mi také vyhovuje, svým způsobem k němu otevírá cestu.
LN: Vaše parádní mozartovská role je Donna Elvíra v Donu Giovannim. Kolikrát jste ji od památné inscenace v Aix-en-Provence v režii Petera Brooka zpívala?
Moje písně se odvíjejí od řeči, říká zakladatel Velvet Underground John Cale |
Nemám to přesně spočítané, snad stokrát. To je také role, kterou miluju. Donna Elvíra, to jsem já. Lehko se do ní vciťuji, imponuje mi, jak nekompromisně miluje, její hrdost i vášeň. V ní není nic směšného, hysterického, jen čistá láska. Vadí mi, když se zesměšňuje, v ní je velká hloubka, cit a upřímnost. Na rozdíl třeba od Donny Anny nebo od Zerliny, nemám je ráda a nechtěla bych je zpívat, Anna je taková malá nebezpečná lhářka.
LN: Co je vám bližší – divadlo, nebo koncertní sál?
Jak kdy, každé to prostředí má něco do sebe. Inscenace v divadle, koncert nebo také recitál, to jsou tři polohy, v kterých se zpravidla pěvec pohybuje. Recitál, to někdy může být hrozné, jen vy a klavír, to je velmi náročné. Ale zase tam není žádný dirigent a režisér. Ovšem na druhé straně když narazíte na výborného režiséra, který má zajímavé pojetí, je to k nezaplacení a já se ráda setkávám s něčím novým.
LN: Vaším velký úspěchem z poslední doby byla role Převorky Lidoine v Bernanosových a Poulencových Dialozích karmelitek, které režíroval renomovaný režisér Olivier Py. Jak se vám pracovalo s činoherním režisérem? Bylo to jiné?
Práce s Olivierem byla doslova zázračná. Patří k těm režisérům, kteří přesně vědí, co chtějí říct a jak toho dosáhnout. Kromě toho byl na jezuitském gymnáziu a pak studoval teologii, takže téma mu bylo blízké. Zkoušky s ním byly skvělé, pokaždé nám řekl něco nového, zajímavého av souvislostech, hodně jsme se od něj dozvěděli a nejenom o Karmelu a karmelitánkách. Děj Dialogů se odehrává za Francouzské revoluce, která přinesla i okamžiky čistého šílenství i utrpení, ale to je jen kulisa, tady jde o univerzálnější, obecnější téma týkající se víry.
Na mě hodně zapůsobilo, že šlo o skutečný příběh, vždyť jména těch jeptišek můžeme stále číst na náhrobních kamenech na hřbitově Picpus v Paříži. Byly chudé, nic neměly, a přesto je zabili, protože věřili v Boha. Ještě před pár lety jsme si mysleli, že zabíjet se pro víru je středověk, dnes ale získaly Dialogy karmelitek zase na aktuálnosti. A postava převorky – to je opět silná hrdá a zásadová žena. S Olivierem byla nádherná spolupráce, která obohacuje, dělala jsem s ním ještě Gluckovu Alcestu, to byla také silná inscenace, on má báječnou představivost, ale také smysl pro řád.
