Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Mimořádná linka Chodov Hollywood. Kritiku snáším špatně, říká herečka Vagnerová

Lidé

  6:52
„Člověk nikdy ničeho nového nedosáhne a nic nezmění, když bude jen slepě opakovat to, co už udělal někdo před ním, “ říká herečka Hana Vagnerová (34), která má ve svém portfoliu kromě blockbusterů i řadu studentských filmů. O tom, jaké to je, hrát v Hollywoodu, jak snáší kritiku i jak těžké je přijmout sebe samu, jsme se bavili pro Esprit LN.

Hana Vagnerová foto: MAREK MIČÁNEK

Po zadání hesla „rozhovor“ a jména „Hana Vagnerová“ do Googlu na člověka vyskočí neuvěřitelných 16 900 odkazů. Hana rozdává tolik rozhovorů, že je opravdu těžké zeptat se na něco, na co by už Google neznal odpověď. Během přípravy na ten náš jsem proto klikl i na jeden z dílů nového videoblogu Kafe a cigárko herečky Marie Doležalové, ve kterém Hana hraje tak trochu samu sebe a sama ze sebe si v něm ve vtipných scénkách dělá legraci. Ke své smůle jsem narazil právě na video, kde si herečky berou na paškál různé typy novinářů, kteří je zpovídají. Na naši schůzku jsem proto přicházel s hrůznou představou, do jaké škatulky mě asi zařadí. A abych se dobře uvedl, náš rozhovor jsem začal replikou Ivy Pazderkové, která ve výše zmíněné scénce hraje lifestylovou novinářku.

Začnu takovou obligátní otázkou. Jakou používáte pleťovou masku? 
Zeptejte se radši na krém. (směje se)

Ale vážně. Musíte tenhle typ rozhovoru absolvovat často?
Novináři se mě ptají na všechno možné, ale je fakt, že občas jsou otázky dost plytké. Zrovna teď mám za sebou řadu rozhovorů v rámci propagace filmu Bajkeři, a když se mě popadesáté zeptali na to, zda ráda jezdím na kole, připadala jsem si opravdu lehce hloupě. Je mi čtyřiatřicet a vyprávím tady do médií, jak jsem o prázdninách jezdila na kole. Někdy si člověk kvůli tomu připadá trochu povrchní.

A i když jste milá, objeví se pak článek s titulkem: „Navrch huj, dole hnůj – Hana Vagnerová manikúru neřeší.“
To je super, to jsem ani nepostřehla. (směje se) Vzpomínám si, že někdy před deseti lety jsem se našla v módní policii v rubrice nejhorší šaty festivalu. Přesně jsem věděla, že mě tehdy ti fotografové na červeném koberci fotili asi deset minut v kuse, ale redaktoři pak samozřejmě vybrali tu nejhorší fotku. To je pak člověku úplně jasné, že jde o čirou schválnost. Od té doby jsem se radši přestala googlovat. Přesto si myslím, že v mém případě jde o vcelku mírnou formu. Jednou mi dokonce nějaká bulvární novinářka řekla, že jsem nudná. Že nemám žádné skandály, nerozcházím se, nefetuju. Byla z toho opravdu taková smutná.

Hana Vagnerová
Hana Vagnerová

Kdyby to napsali o mně, asi bych se zbláznil. Přitom jste přesně o pět dní starší než já, takže stejné přecitlivělé znamení.
 Takže jste taky Ryba a Vepř?

Taky. Úplně nejhorší kombinace.
Přesně! Když se to vezme kolem a kolem, vlastně jsme přecitlivělí, naivní a důvěřiví idioti.

A tím se vlastně dostávám k otázce, jak snášíte kritiku.
Špatně. (směje se) Vzpomínám si, že po premiéře Expozitury jsem četla ohlasy od diváků, které byly plné věcí typu „nenávidím její hlas“ či „nemůžu se na ni koukat“ – a mělo to na mě obrovský vliv. Až později jsem pochopila, že když jsou lidi anonymní, plivou na všechny a na všechno. Třeba když Martha Issová vyhrála ve Varech Křišťálový glóbus za Děti noci, pod článkem, který o tom vyšel, byla řada komentářů, jak je odporná. To byla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že je úplně jedno, co člověk dokáže. Že jediná možnost, jak se vyvarovat deprese, je ty komentáře a kritiky prostě nečíst.

Myslíte, že je to české specifikum?
Vlastně je to docela možné. Dám vám příklad. V roce 2013 jsme s Matějem Chlupáčkem točili film Bez doteku, byl to jeho první film. V té době mu bylo osmnáct let, což byl sám o sobě velký úspěch. Tehdy jsme udělali projekci pro diváky z webu ČSFD, a když film skončil, Matěj se jich ptal na názor a chtěl se bavit o chybách, které na filmu viděli. Samozřejmě nikdo neřekl ani ň. Hodinu nato se pod profilem filmu objevily komentáře, že jde o brak a že je to hrůza. Psali to ti samí lidé, kteří předtím mlčeli, protože v té době to nikdo jiný neviděl. To mě tehdy hodně zklamalo. Do té doby jsem si myslela, že jde o lidi, kteří filmům rozumí a přinesou konstruktivní kritiku. Netvrdím, že jsou takoví všichni, ale popravdě jsem přestala komentáře na ČSFD číst.

Zajdete občas do kina na svůj vlastní film?
Většinou jen na premiéru, pak už se na sebe znova koukat nemusím. (směje se) 

Ptám se hlavně proto, jestli jste někdy pozorovala reakce diváků.
To by byla docela zajímavá sonda. To mě nikdy nenapadlo. Pravdou je, že to, jak lidé vnímají film na premiéře, není úplně relevantní, protože jsou to většinou známí, kteří nám fandí. Když o tom tak přemýšlím, vlastně asi žádný svůj film jsem nikdy neviděla jindy než na premiéře. Otázkou je, jestli by to nebylo jako čtení těch diskusí a nevyvolalo by to ve mně desetiletou depresi. (směje se)

Vraťme se ale k horoskopu. Taky v posledním roce prožíváte celkovou proměnu osobnosti?
Je zajímavé, že se ptáte. Vnímám to poslední dva roky. Myslím, že to spustily určité události v mém osobním životě. Vlastně i v pracovním životě jsem měla dost složité období. Měla jsem rozpracovaných celkem dost projektů, které všechny tak nějak zkrachovaly, a mně najednou scházely ty berličky, co jsem tak ráda používala. Byla jsem workoholik a práce mi pomáhala, abych se nemusela věnovat sama sobě. A když práce najednou nebyla, dostala jsem se do deprese. Ten přerod byl vcelku drsný a musela jsem si dost věcí uvědomit, abych zjistila, jaké věci jsou v životě skutečně důležité.

Hana Vagnerová

Jaké to ve vašem případě byly?
Zaprvé jsem musela přehodnotit vztah, který jsem měla sama k sobě. Jako mladá jsem měla anorexii, a i když jsem si myslela, že jsem z toho dávno venku, tak tomu tak úplně nebylo. Anorexie je svým způsobem sebedestruktivní způsob myšlení, kdy se opravdu nesnášíte. Máte pocit, že nemáte hodnotu. A já, i když už jsem anorexii jako takovou neměla, jsem si svou hodnotu dodávala jen skrze práci. Byla jsem na sebe hodně tvrdá, a když jsem pak najednou práci neměla, v hlavě mi automaticky naskočilo, že jsem úplně zbytečný člověk. A přesně tohle šílené nastavení jsem začala přehodnocovat a skrz to jsem se dostala k řešení vztahů s kamarády a rodinou. Uvědomila jsem si, že jsem tak nešťastná, že ani nemám sílu se s nikým potkat, a radši sedím sama doma. Vůbec jsem nebyla schopná žít v přítomnosti a být vděčná za věci a lidi, které kolem sebe mám. Pořád jsem se hnala za štěstím a říkala si, že přijde, až natočím další film, až nastuduju další divadelní roli. A čím déle to trvalo, tím víc jsem byla nešťastná. Dneska jsem ráda, že jsem si to uvědomila a konečně to začínám vidět. Ale byla to velká makačka.

Souhlasíte se mnou, že nejtěžší je stoupnout si před zrcadlo a říct si „mám se rád“?
Tohle je vážně hodně těžké a člověk to nemá usnadněné ani tím, že je herec. S herectvím to nemá nic společného. Dneska už to ale dělám. Jak na to, jsem přišla v Americe na hereckých kurzech. Mají je tam hodně spojené s osobním růstem a o těchto věcech tam hodně mluví, aby pomohli člověku zjistit, co je zač. Jedno ze cvičení, které jsme absolvovali, spočívalo v tom, že jsme jeden po druhém chodili na jeviště a měli jsme s velkou energií a přesvědčením říct pět věcí, ve kterých jsme opravdu dobří. S námi tam byli herci z nějakých dvaceti zemí – Angličani, Němci, Američani – a všichni to nějak zvládli. Pak jsme přišly na řadu my dvě Češky a jako jediné jsme vůbec neměly tušení, co si s tím počít. Byly jsme úplně mimo, koktaly jsme. Oni na nás koukali a říkali: „Pro boha živého, uvědomujete si, jak se k sobě chováte?“

Dostala jste tehdy nějakou radu, která vám pomohla?
Moje britská kamarádka, shodou okolností také herečka, která si prošla anorexií, napsala knížku Learning to Love the Girl in the Mirror. V ní se zamýšlí nad tím, že sami se sebou trávíme 24 hodin denně. A pokládá si otázku, co by se stalo, kdybychom se svými nejlepšími kamarády mluvili tak, jako mluvíme sami se sebou. Zůstali by nám ještě vůbec nějací? Kdybyste nejlepšímu kamarádovi řekli, že ten casting pěkně pohnojil, že má velký zadek nebo že moc rozumu nepobral, asi by vaším kamarádem moc dlouho nezůstal. Ale sami se sebou prostě zůstat musíme. Když si říkáme, jak jsme nejhorší, pak je nám zákonitě zle. To mi přišlo chytré a ta myšlenka se mi hodně líbila. Když se nad tím zamyslíte, stoupnout si před zrcadlo a říct si, že se máte rád, to by vlastně měl být úplný základ. A přitom je to tak těžké.

Jak to zvládali Američani?
Na nich bylo přesně vidět, že vyrůstali v pozitivismu. Samozřejmě byli mezi nimi i tací, kteří nevěděli, o čem mluví, a mysleli si, že je v pořádku se usmívat, i když jsou uvnitř nešťastní. Spousta z nich byla ale vychovávána k originalitě, jedinečnosti a vědomí toho, že když je člověk jiný, je to vlastně v pořádku. Naopak ta naše výchova v socialismu byla zcela opačná. Tady bylo v pořádku zapadat mezi šedý průměr, a cokoliv bylo na člověku jiné, bylo špatně.

Když jsme se dostali k šedému socialismu: jak vzpomínáte na dětství na pražském Chodově?
Člověk dostal klíč na krk a šel si hrát na pískoviště někam dva kilometry od domu. Měli jsme dětské gangy, mohli jsme jít sami ze školy, prostě pohoda. Dneska už to tak není. Kamarádi, kteří dnes mají děti, jsou vlastně nonstop ve střehu, všude je vyzvedávají, převáží autem. To naše dětství, i když jsme ho prožili v komunismu, bylo vlastně svým způsobem super a dalo nám možnost zažít docela dobré věci.

„Když jsem byla úplně malá, byla jsem sebevědomý a docela silný člověk. Vlastně...

Jakou jste měla v sídlištním gangu roli?
(směje se) Když jsem byla úplně malá, byla jsem docela sebevědomý a silný člověk. Všechno jsem si dělala po svém, všechno jsem věděla nejlíp a bylo mi úplně jedno, co říkají ostatní. Vlastně až nástup do školy a realita všedních dní s těmi socialistickými učitelkami, které dokázaly člověka zadupat do země,mě změnily. Najednou ze mě byl tichý nesebevědomý člověk, který nevěděl, kam zapadnout, cítil se vyděděný, mimo. Myslím, že to byl první impulz k té mé anorexii. Je zajímavé, jak dokáže něco takového člověka ovlivnit a změnit.

Já mám v žákovské poznámku, že koukám učitelce pod sukni. Trumfnete mě?
Vzpomínám si na jednu hodinu výtvarky v první třídě, kdy jsme se učili malovat portréty. Učitelka nám tehdy říkala, abychom si všímali maličkostí: „Například když se podíváte tady na Hanku, tak má hodně odstáté uši, které se snaží maskovat vlasy.“ (směje se) To byla chvíle, kdy jsem vnitřně vybouchla a říkala si, co se to vlastně děje! Tehdy to bylo všeobecně o ztrapňování dětí. Takové ty momenty, kdy něčemu nerozumíte, ale bojíte se zeptat, protože nechcete být šikanovaní před celou třídou, byly na denním pořádku. Nevím, jestli je to tak i dnes, ale upřímně doufám, že ne.

Jak jste tehdy s rodiči a se sestrou prožívali revoluci?
Ta atmosféra byla super. Naši tehdy samozřejmě zvonili klíči na Václaváku, byli na Letné. Já si vzpomínám, že mi hned ze začátku koupili za deset korun tričko s portrétem Václava Havla a říkali mi, že už nemám ve škole říkat učitelkám „soudružko“, ale „paní“ učitelko. A já tehdy přišla do té první třídy v tom tričku s Václavem Havlem a hned jsem všem ve třídě začala vysvětlovat, jak se věci mají a že musíme říkat „paní učitelko“. Té naší kované soudružce se to tehdy vůbec nelíbilo, myslím, že mě hodně nenáviděla. Já se ale nedala a neustále jsem jí oponovala, že takhle to teď je, že mi to říkali rodiče, že se změnil režim. Když na to dneska vzpomínám, musím říct, že to byla skvělá doba.

Když jste se připravovala na roli v seriálu Vyprávěj, změnilo to nějak vaše vnímání socialismu?
Ani ne. Spoustu věcí jsem věděla od rodičů, kteří se nám odmala snažili vysvětlovat, jak se věci měly. Jednou jsme se třeba mámy ptaly, co by dělala, kdybychom se se ségrou nedostaly na vysokou školu kvůli tomu, že s tátou nebyla ve straně. Odpověděla, že by se nám snažila vysvětlit, že prostě musíme být o to lepší. Že musíme být o to chytřejší, aby nám i těch sebraných padesát bodů za stranickou knížku neublížilo. Že to morální hledisko je důležitější. A navíc já ještě před Vyprávěj hrála ve Zdivočelé zemi, která byla daleko ostřejší, takže o hrůzách socialismu jsem vlastně hrála docela dost.

Aktuálně je v kinech film Milada, který vypráví příběh Milady Horákové. Vy v něm hrajete vyšetřovatelku. Jak vás ta role ovlivnila?
Strašné na tom je, že od té popravy uběhlo vlastně jen pár desítek let, a najednou jsme se ocitli v době, kdy se to znevažuje, a někdo dokonce tvrdí, že se to vůbec nestalo. To mi připadá děsivé. Milada Horáková, kromě toho, že bojovala za demokratické principy, měla rodinu a doma malou dceru. Skutečnost, že prokurátorka Polednová pro ni vyžadovala trest smrti, je úplně neuvěřitelná. Když si o tom dnes člověk čte, musí ho nutně napadnout, jestli se v takovém srabu zase neocitneme. Ten nástup je vždycky nenápadný.

Vaše role vyšetřovatelky je fiktivní. Naopak v Expozituře byla vaše postava inspirována skutečnou policistkou Helenou Kahnovou. Co se vám hraje lépe?
Já se s hraním reálné postavy ještě nesetkala, protože i ta role v Expozituře byla jakousi volnou inspirací. Podle mě je ale nejtěžší hrát osobu, kterou všichni znají. Třeba když Marek Daniel hrál Václava Havla. Všichni vědí, jak mluvil, jak vypadal, mají na něho nějaký názor. To je opravdu těžké herectví.

Pomáhá vám příprava na různé role lépe pochopit českou mentalitu?
Já vlastně Čechy vůbec nechápu. (směje se) Samozřejmě že někdy mám taky tendence k černobílému vidění a pocit, jak je u nás všechno hrozné. Když ale cestuji a vidím svět za hranicemi, říkám si, že se máme opravdu dobře. Žijeme ve velmi bezpečné zemi, máme vyspělé zdravotnictví, kvalitní školství a všechno je v pohodě. Proto mi ta česká mentalita přijde zvláštní. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem se asi nikde na světě nesetkala s takovým cynismem, sarkasmem a touhou všechno a všechny podrážet. Vůbec nerozumím, kde se to v nás vzalo. Nedávno jsem koukala na seriál České století, kde přišli se zajímavým názorem. Byl to díl o době, kdy prezident Beneš přistoupil na mnichovský diktát. Kdyby to neudělal, sice by v boji zemřeli lidé, ale v každé rodině by byl nějaký hrdina. Amožná bychom dnes měli sílu se stavět negativním věcem. Místo toho se rovnou vzdáváme, nemáme nic, za co bychom se společně postavili. Nemáme v sobě zakořeněné, že bychom seměli rvát za svoji budoucnost i za budoucnost našich dětí. A to je škoda.

Cítím to podobně, ale zároveň chápu, že je to pohled lidí žijících v určité sociální bublině.
To si také myslím. Vlastně naprosto chápu, že na některé lidi z vesnice mohou naše názory působit až arogantně, protože v Praze máme řadu pracovních příležitostí a všeobecně větší blahobyt. Na Facebooku mám stovky lidí, se kterými máme podobné smýšlení a názory. Člověk si ale vůbec neuvědomuje, že ty nenávistné komentáře vlastně vysíláme i my k nim, na vesnice. Vůbec mezi námi nefunguje dialog, neřešíme, jaké žijí životy, neptáme se jich, čím je ten a ten politik dostal, rovnou je odsoudíme. Vlastně mezi sebou šíříme zlo a myslím si, že se v posledních letech podařilo tu zemi rozdělit na dva tábory, které na sebe jen hází špínu.

Po amerických prezidentských volbách jste byla několik měsíců v Los Angeles. Cítila jste tam podobné tendence jako u nás?
To ano. Musím říct, že tam všichni byli úplně vyřízení a nedokázali pochopit, že se to opravdu stalo, že Trump vyhrál. Setkala jsem se s lidmi, kteří třeba tři dny nevyšli z domu, protože měli obrovskou depresi. Vlastně se jim poprvé v životě stalo, že někdo naboural ten jejich nablýskaný hollywoodský svět. Najednou jim vládl politik, který si neváží lidí, je buran, staví se proti ženským právům, naváží se do homosexuálů... V Kalifornii to nechápali. Měli pocit, jako by skončil svět a oni byli na prahu třetí světové války. Hodně mě to tehdy překvapilo.

Prozradíte mi něco o filmu Carte Blanche, který jste v Los Angeles natočila?
Vlastně tam mám jen malinkatou roli asi o třech větách, ale jsem na ni pyšná. Přeci jen to bylo natáčení v Hollywoodu. (směje se) A ještě víc jsem pyšná na Evu Doležalovou, která ten film režírovala, skvěle vedla a dokázala sehnat peníze na jeho výrobu. Sice je to krátký film, má asi dvacet pět minut, ale má úžasné obsazení a vypadá přenádherně. Víte, v Čechách žije spousta talentovaných lidí, kterým chybí odvaha. Já to vnímám tak, že nám v Čechách pořád někdo stříhá křídla. Nikdo nefandí tomu, abyste zkusili něco nového. A když se vám něco nepovede, budete to mít na talíři dalších deset let. A právě to se mi líbí na Evě, že ona tu odvahu měla.

Měla jste možnost zažít na vlastní kůži hollywoodský casting?
Měla. A bylo to brutální. Vůbec se to nedá srovnat s ničím, co známe u nás. Mě to baví, protože na těch získaných rolích v Americe nejsem závislá, takže k tomu můžu mít úplně jiný přístup než tamní herci. Oni jsou neuvěřitelní. Jsou třeba schopní mluvit pěti různými akcenty, do toho tančit, žonglovat a nevím co ještě. A přesto když tam přijdu a řeknu, že jsem herečka z Čech, která to chce zkusit, vždycky mě poplácají po ramenou a řeknou, že je to super a že drží palce. Jak moc to myslí, či nemyslí vážně, je v tu chvíli vedlejší. Když ale řeknu v Česku, že chci zkusit nabrat zkušenosti v Americe, vidím jen tázavé pohledy a slyším slova nedůvěry: „Myslíš, že tam na tebe někdo čeká? Tam nic nedokážeš!“ Prostě už člověka dopředu sráží na kolena, kdežto v Americe jsem se nikdy nesetkala s reakcí, která by řešila, proč radši nezůstanu doma v Česku. V tom je velký rozdíl. Ale získat v Hollywoodu roli je náhoda. Pro mě osobně je obrovské štěstí už jen to, že jsem měla možnost ty castingy a práci zažít.

Nedávno jsem četl na Twitteru vtipný bonmot jednoho scenáristy: „Vísky a vesničky, nechte si doma toho jediného pěkného člověka, kterého tam máte. V Hollywoodu už máme přeplněno!“ Cítila jste tam ten kult krásy?
To ano. Všude jsou tam krásní lidé. Vzpomínám si, že jsem jeden večer šla na nějakou hollywoodskou party a ta koncentrace modelek tam byla neuvěřitelně vysoká. To byly holky, jaké jsem nikde jinde neviděla. Nebyla jedna, nebo dvě. Krásné byly všechny. Vypadaly, jako kdyby je někdo prohnal Photoshopem, přesto byly reálné. Připadalo mi to až nehorázné. Pak ale přijde chvíle, kdy je té krásy všude kolem tolik, že ji člověk vlastně přestane vnímat a spíš hledá nějaké odlišnosti.

A s chutí skočí po té holce, co maskuje odstáté uši svým hárem.
No, to doufám, na to sázím. (směje se)

Vy hrajete v řadě studentských filmů. Proč? Máte potřebu pomáhat mladším, nebo vás to prostě baví?
Abych se přiznala, já vlastně čekám, až přijde nějaká nová progresivní generace. A kde jinde ji hledat než u studentů. A myslím, že už se to pomalu, ale jistě začíná dít. O mladých režisérech začíná být slyšet, mají svůj názor a dělají filmy jinak. Díky bohu! Baví mě sledovat, jak jsou progresivní a nekompromisní. Je pravda, že občas jich je až moc, ale říkám si, že to k tomu věku prostě patří. Kdo jiný by to měl dělat než dvacetiletý student? Kdo jiný by měl experimentovat, zkoušet a třeba se i mýlit? Člověk nikdy ničeho nového nedosáhne a nic nezmění, když bude jen slepě opakovat to, co už udělal někdo před ním. Je důležité, aby mladí tvůrci ukázali, co jsou zač, a vydali se nějakým novým směrem. A třeba přitom i upadli na pusu. Chybami se člověk učí a musí mít odvahu ty chyby udělat, protože jinak se nedozví, co je vlastně zač. Já myslím, že česká kinematografie se pořád točila v kruhu. Možná i proto, že Češi moc neumí odpouštět chyby, a tak většina lidí prostě raději vsadí na jistotu.

Nikdy jste nelitovala rozhodnutí dát přednost DAMU před studiem ekonomie?
Vždycky jsem chtěla hrát, byla to pro mě priorita. Ekonomka byla spíš takovými zadními vrátky a úlitbou pro rodiče. Pravdou je, že jsem tam absolvovala pár přednášek, a hned jsem věděla, že to není cesta, kterou chci jít. Dodnes si vzpomínám na jednu z přednášek mikroekonomie, kdy nám profesor v té anonymní aule říkal, že dnes sice probíráme mikroekonomii, ale všem nám musí být jasné, že abychom ji zvládli, musíme mít přečtenou i tu bichli makroekonomie, co máme před sebou. Nebo na matematickém cvičení, kdy nám profesor říkal, že se budeme učit z učebnice, kterou sám napsal. To byly chvíle, kdy jsem si říkala, že tudy jít nechci. Naopak na DAMU jsme byli ve třídě po deseti lidech a všichni jsme byli kamarádi. Ta cesta byla jasná a vůbec toho nelituji.

Vzpomenete si na radu, kterou vám dal nějaký starší kolega?
Radu ne, ale často myslím na jednu zkoušku z doby, kdy jsem hrála ve filinzercemu Vyvraždění rodiny Greenů od Jirky Stracha. Měla jsem tam malou roli služky. Hrál tam tehdy pan Josef Somr a nějaký mladý herec z DAMU, už nevím, kdo to byl. Ale choval se trochu namyšleně, neustále někomu něco přikazoval, ptal se, kde má tohle, kde tamto, a nebyl připravený. A vedle něj tam byl pan Somr, seděl na židli, znal každého jménem, byl milý a ke všem se choval s respektem. Nejenže uměl roli, ale režisérovi nabídl šestnáct způsobů, jak tu postavu pojmout. A já si tehdy řekla, že když to může takhle dělat pan Somr, není žádný důvod, abych to nemohla dělat i já. Rozdíl mezi těmi dvěma byl tak markantní, že vydat se tou cestou pana Somra bylo úplně přirozené. Během kariéry jsem si na tuhle chvíli mnohokrát vzpomněla.

Autor: