Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Minimální mzda, zima a smrad. Česká novinářka utajeně pracovala v provozech: Nejhorší byla drůbežárna

Česko

  14:07
PRAHA - V posledním půlroce podstoupila projekt, jaký nemá v české žurnalistice obdoby: půl roku pracovala utajeně v provozech, kde se platí často minimální mzda, kde je zima, smrad a osmihodinová pracovní doba platí často jen na papíře. S novinářkou Sašou Uhlovou o zvracení při práci, skládání křidýlek pro supermarkety, smyslu novinařiny a také o životě pražské prominentky.

Novinářka Saša Uhlová foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Hrdinové kapitalistické práce

Texty Saši Uhlové najdete na A2Alarm.

LN: Proč se skrytou identitou pracovat v provozech s minimální mzdou? Nebylo by jednodušší a korektnější natočit obyčejnou reportáž?
Cílem bylo spíš popsat prostředí, v němž se dělá ta nejméně kvalifikovaná a nejhůře placená práce, protože lidé mi za ta léta vyprávěli hrozné historky, ale nechtěli je říkat na záznam, natož na kameru. A když už mi to řekli, za dva dny přišli a oznámili, že si to rozmysleli.

LN: Proč?
Proč asi? Vy mi taky nebude říkat ty nejhorší historky z Mafry nebo z Economie, abyste nebyl zaměstnanec práskač nebo abyste třeba nepoškodil kolegy, co já vím. Ale zatímco život dobře placených novinářů mě příliš nezajímá, život lidí na hranici existenčního minima jo. Zejména proto, že vy máte vzdělání, dovednosti a sociální kapitál, abyste se mohl bránit, tito lidé velmi často ne.

Už zazněla výtka, že v onom chystaném dokumentu Apoleny Rychlíkové nemluví ti lidé. Ale celý projekt vznikl právě proto, že ti lidé mluvit nechtějí, respektive nechtějí mluvit o svých pracovních podmínkách do médií.

LN: Takže nešlo o sociální experiment?
To v žádném případě! Já jsem sice třeba bydlela na hodně drsné ubytovně, ale nikdy jsem nebyla odkázaná na to, co vydělám. Měla jsem grant, takže jsem si třeba mohla domluvit a zaplatit hlídání dětí, když jsem byla pryč a manžel taky. Mně bylo jedno, kolik vydělám, jen jsem chtěla popsat pracovní podmínky.

LN: Podařilo se? Potvrdila se hypotéza, že kapitalismus je nelidský a majitelé vykořisťují dělnickou třídu?
My levičáci nemáme zapotřebí používat takhle vyhrocenou rétoriku, ale v zásadě to je pravda. I když se to samozřejmě různí a mění. Třeba v severních Čechách, kde jsem pracovala brigádně, mě překvapilo, že jsem snadno získala práci za docela slušné peníze. I chování šéfů se výrazně lišilo.

LN: Tak jinak: potvrdily se vám historky o nesnesitelných pracovních podmínkách, neplacení minimální mzdy, diskriminaci, šikaně a podobně?
Méně než minimální mzdu jsem nikde nedostala, ale podmínky někde na hranici únosnosti byly. Nechci ale dělat rozsáhlé závěry z pár zkušeností, protože za tak krátký čas se toho mnoho nezjistí. Když jsem třeba dělala v jedné továrně, byla zrovna strašná vedra a ukázalo se jako velký problém, že tam nemají funkční klimatizaci. Kdyby zrovna vedro nebylo, nezjistila bych to. Stejně tak moc nefunguje klimatizace v prádelně v Motole, podle toho, co vím od kolegů, ale já to v textu nemám, byla jsem tam v zimě a za to teplo jsem byla vděčná.

LN: Je to novinářský projekt, zároveň ale trval déle než mnohý sociologický výzkum. K tomu říkáte, že „chcete přispět k zlepšení podmínek“, což mi už zní jako čistý sociální aktivismus. Takže o co vlastně jde: o vědu, novinařinu, nebo společenskou akci?
V tématu bych ráda pokračovala a zúročila ho i na akademickém poli, ale tohle, co jsem teď dělala, byla normální novinařina. Všude na světě novináři přece píší, aby něco změnili.

LN: Smyslem novinařiny je něco měnit?
Smyslem novinařiny je primárně informovat, ale neleží výhradně na zpravodajství. Téma reportáže si přece člověk vybírá proto, že mu připadá důležité, a často také z toho důvodu, že cítí, že něco je špatně a mělo by to být nějak jinak.

LN: Jak?
Já nejsem politik. A nevím přesně, co se má změnit. Ani to není mým úkolem vědět. Vím jen tolik, že pokud budeme přehlížet nebo zlehčovat problémy, které tu reálně jsou, vymstí se to.

LN: Nebojíte se, že politice stejně neutečete? Zmíněná drůbežárna patří předsedovi ANO, motolský špitál řídil pozdější ministr zdravotnictví za ČSSD. Co když vás jejich příznivci obviní z pokusu je poškodit?
Moje téma je nekvalifikovaná, špatně placená práce a životy lidí, kteří ji vykonávají. Uvědomuju si, že to celé může někdo chtít zneužít, ale zatím se mi zdá, že většina novinářů chápe, co jsem chtěla sdělit. Z těch dobrých reakcí jsem v šoku.

LN: Zpátky do terénu: není drzost sednout si s relativně známým obličejem za kasu supermarketu?
Já opravdu neodtajním, kde jsem pracovala, ale byla jsem přesvědčená, že mne nikdo nepozná: v jiném oblečení, s jinou barvou a délkou vlasů, s velkými brýlemi... Půl roku předtím jsem se navíc vyhýbala veřejným vystoupením, besedám a televizi, abych „sešla z očí“.

LN: Proč?
Dle mého pokladní málokdo vnímá tak, že by se jim díval do očí. V kavárně si taky často nepamatujete tvář číšníka.

LN: A poznali, nebo nepoznali?
Obojí. Poznali mne lidé, které jsem neznala, říkali, co tady děláte, vždyť vy jste novinářka. Ale na druhé straně mne opakovaně nepoznávali lidé, s nimiž se osobně znám třeba desítky let. Vlastně ještě jedna věc: poznávali mne spíše ze začátku, pak se to zlomilo a ke konci mne nepoznávali vůbec.

LN: Čím si to vysvětlujete?
Asi jsem byla už unavená, možná jsem se víc chovala jako vyčerpaná prodavačka, nevím. Ale mimo město jsem byla zcela anonymní a myslím, že bych taková byla i bez jakékoli kamufláže.

LN: Co bylo nejnáročnější?
Fyzicky? Jednoznačně prádelna. Když jsem koukala, jak kolegové věší nebo mandlují prádlo, přišlo mi to jako pohoda. Vlastně mi to tak připadá i teď zpětně, když se podívám na záběry. Jenže to prádlo je mokré, věšíš ho vysoko, ten pohyb děláš celý den. Po prvním dnu mne bolelo celé tělo.

LN: A psychicky?
V drůbežárně. A taky za pokladnou. Tam jsem věděla, že budu mít problém odejít, nechat tam kolegy zase v podstavu. V drůbežárně to bylo naopak tak zlé, že jsem utekla o den dřív.

LN: Drůbežárna horší než odpadky?
Ale přece nikdy nejde jen o typ práce, ale s kým ji děláš, jak se komunikuje, jak je práce rozdělená, srozumitelná, zda ti ostatní pomáhají, nebo na tebe řvou.

LN: Zima? Bossing? Dvanáctihodinové šichty?
Já jsem nedělala dvanáctky, to mají zaměstnanci pod agenturou, klidně deset, dvanáct i čtrnáct hodin.

LN: To chtějí, nebo musí?
Není úplně snadné se s nimi domluvit, česky většinou moc neumí. Ale někteří, s nimiž jsem mluvila, si chtěli v Česku co nejvíc vydělat, než se zas vrátí zpátky do Rumunska a Bulharska. Navíc nemají moc na výběr, agentury jim jinou pracovní dobu nenabízejí.

Mě deptala zima, smrad, nemožnost si odskočit na záchod a cigáro. Ale to není nejdůležitější, dělala jsem v horším provozu, než je linka s mrtvým masem. Je to v těch vztazích, ty rozhodují, jak je práce snesitelná.

LN: Jak konkrétně?
V tom podniku v jistou chvíli udělali ze třísměnného podniku dvousměnný, propustili nějaké lidi a práce bylo najednou příliš a lidí málo. Navíc brigádníci a lidé přes agenturu odcházejí, takže pro ty stálé je strašně náročné navazovat neustále nějaké nové vztahy, když tuší, že brzo skončí. To je hrozná a vlastně zbytečná investice. Proč být na mě milá a zkoušet se se mnou kamarádit?

Vlastně to chápu. Například jsem si o jedné ženské myslela, že je největší kráva a šikanuje mě. Při zpětném čtení deníku jsem ale zjišťovala, že se ke mně vlastně chovala den ode dne líp, protože viděla, že jsem vydržela den, dva dny, týden, takže se zvyšovala šance, že vydržím.

Třeba v třídírně odpadu jsem jednou dostala za úkol seškrabat všechny mrtvé potkany, co byli v hale, to bylo dost drsné. Při tom jsem se i pozvracela, ale měla jsem parťáka (šéfa), což byl sympatický chlap a dobře se s ním dělalo. Nebo nám po lince jela zdechlina, ale kolegové byli fajn, to je pak hned jiné.

LN: Zdechlina v třídírně odpadů?
Třídili jsme plasty, ale lidé tam zjevně házeli různé věci, pěkný humus. Trochu na chvíli poklesla moje důvěra v lidstvo, ale možná to spíš míchali s jiným odpadem.

LN: Co je nakonec těžší: pracovní podmínky, nebo nízká mzda?
Pro mě byly horší podmínky, protože jsem nebyla odkázaná na minimální mzdu. Logické. Ale moje kolegyně v prádelně, se kterou jsem se nejvíc kamarádila, řešila každý den, z čeho uvaří. A trápila se třeba i tím, že nemůže synovi koupit oblečení. Pro ni je rozhodně největší problém to, že nemá peníze. Práci má vlastně ráda, přestože trpí bolestmi a musí pro ni být náročnější, než byla pro mě.

LN: Použila jste termín terénní deník, což je pojem z etnografie, nikoli novinařiny.
Já jsem vzděláním spíš antropolog než novinář. Ale hlavně je to dobrá metoda, proč ji nepoužít i v novinařině? Konfrontace zápisků přímo z místa (to je onen terénní deník) s tím, jak na to zpětně vzpomínám a jak si to vykládám, je strašně inspirativní. Ne že by člověk všechno zapomněl, ale spíš některé věci potlačí, jiné trochu posune. Ten deník, většinou zcela nehodnotící zápis dialogů a situací, je výborný a hrozně cenný. Také jsem měla tajnou kameru, ale ta nebyla určená k tomu, abych natáčela lidi.

LN: Máte čtyři děti, většinou jste byla mimo bydliště, jak se to dá zvládnout?
Primárně se samozřejmě staral muž. Ale já jsem nebyla nonstop pryč a on nebyl nonstop doma. Třeba do severních Čech jsem dojížděla. Ale občas to bylo o fous: abych byla v šest ráno v práci, musela jsem už v noci odjet z Prahy a muž zrovna přilétal z ciziny. Míjeli jsme se, takže nejstarší dítě hlídalo na chvilku ty mladší.

LN: Říkají vám: Děvčátko z prominentní rodiny si na chvilku zkusilo žít jako obyčejný člověk?
Pořád, dvacetkrát za den.

LN: A? Cítíte se jako prominent?
Takhle: můj sociální a kulturní kapitál je ohromný, to si prostě musíme přiznat. Místo a doba narození na tom mají klíčový podíl. Navíc si myslím že tento kapitál je důležitější než kapitál finanční. Ale opakuji: já nezkoušela „žít jako oni“, to nebyl žádný experiment.

LN: Necítíte jistou satisfakci?
Jako proč?

LN: Když jste před sedmi lety psala o těžkých podmínkách lidí na okraji, hned lítaly poznámky o trockistce chystající gulagy. Dnes i „byznysové“ noviny píší o neudržitelně nízkých mzdách a zastávají se inkluze...
Rozumím. Chcete říct, že to, co bylo před pár lety označováno jako levicový extremismus, teď sdílí hlavní proud. Radost ale budu mít, až když se věci začnou měnit k lepšímu.

Satisfakci by mi přineslo, kdyby mne lidé, třeba i kamarádi od dětství, kteří mě titulovali „stalinistka“, sotva jsem použila výraz zákoník práce, řekli: „Oukej, možná jsem to tehdy přeháněl, možná jsme trochu podléhali nějaké ideologii.“

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!