Losos pochyb
Když anglický spisovatel a dramatik Douglas Adams (1952–2001) nečekaně zemřel, zanechal po sobě na harddiscích čtyř počítačů 2579 souborů. Editor Peter Guzzardi přiznává, že jej při sestavování poslední Adamsovy knihy spíš než racionální a promyšlená kritéria výběru vedla snaha udržet si vzpomínku na milovaného autora co nejdéle. A tak s pomocí Adamsovy ženy i jeho přátel nakonec do Lososa pochyb zařadil i dříve porůznu publikované texty, ke kterým měli všichni zmínění citový vztah.
Lidsky je tento postup pochopitelný, ale k zájemcům o Adamsovo dílo se dostala poněkud absurdní koláž textů bez důrazu na to, které jsou podstatné a které marginální. Dobře je to patrné v části nazvané A vůbec: hned vedle sebe tu můžeme najít interview pro internetovou stránku, Adamsův dopis filmovému tvůrci, vtipný Čingischánův soukromý život založený na skeči Grahama Chapmana, povídku Na Zafoda je spolehnutí reflektující politickou situaci v polovině 80. let i kratičký výňatek z rozhovoru o připravovaném románu Losos pochyb. Náčrt několika jeho kapitol pak tvoří druhou část knihy.
Losos pochyb (v novém překladu Jany Hollanové vydalo Argo) může oslovit nejspíš ty, kteří znají Adamsovo zaujetí pro ekologii, počítače, jazyk, hudbu i radikální ateismus, kdo už četli Stopařova průvodce Galaxií či příběhy Dirka Gentlyho. Kdo autora nezná nebo viděl ne zcela povedený „stopařský“ film a má rád fantastickou literaturu, by měl začít jeho romány.
dap
HODNOCENÍ LN ***
Darja Bogdanová Čančíková
Laddugandy
Tahle knížka z nakladatelství Baobab a GplusG je navenek parádnice, tajemná už svým jménem. Pod plátěnou mořsky bleděmodrou vazbou s písmeny Ť F P B O se skrývají obrazy a políčka v podzimních barvách s bílými postavičkami. Pod nimi příběhy ne delší než dvě řádky.
Hrdinové se podobají trochu lidem a trochu zvířatům, dětem i dospělým. Každý má své záliby, vrtochy, strachy a humor. Ť jako Ťuťka: „Lehká a průhledná bytost, ženskost sama... S oblibou se nechává unášet sněním, nejlépe divokým. Nejraději má Furmiho.“ Furmi neumí říct ne a občas si myslí, že je zamilovaný do Ťuťky. Pfaki trpí chronickou rýmou. Botaar se někdy polovznáší štěstím. Zavítá k nim i parádivá a občas přísná Okotýlie – že by z Japonska?
Vypadají neskutečně, ale prožívají skutečné věci, které nemají žádnou pointu, nijak „nedopadají“, prostě jsou. Přesto je knihy i lidé tak často vynechávají: jen zkuste vyprávět stud (když éterické Ťuťce na koncertě „uteče prdík“, schová se pod židli), spánek, deštivou samotu nebo denní čiré nic (Furmiho středa: „Vstal. Posnídal. Zařídil. Povečeřel. Šel spát.“). A co teprve čirou radost a útulnost: „Furmi přišel k Ťuťce, ale ta se s ním odmítla bavit, dokud se neumyje. Tvářila se přísně, ale pak si z radosti vlezla k němu do vany.“
Pomocí čtyř tlumených barev a náznaku autorka zachytila něco tak nezachytitelného, jako jsou emoce. Nic z nich neplyne, ale je to život sám – někdy hodně osamělý, někdy hodně družný, někdy směšný a někdy strašný. A někdy hluboce krásný jako Laddugandy.
di
HODNOCENÍ LN *****
