Někdo přece. Stejně tvrdošíjně, jak prosazoval urychlený převrat, hodlal Lenin ukončit i válku. Proti názoru většiny byl přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné uzavřít mír i za cenu, že Rusko ztratí podstatné části svých dosavadních území. Nechtěl udržet Rusko v jeho původní, imperiální podobě, jeho cílem bylo zachránit bolševický režim. Navíc čekal, až inspirovány ruským děním vypuknou revoluce také v Německu, Rakousku-Uhersku a Francii.
Co psaly Lidové noviny v roce 1918 o Brestlitevském míru? |
Dne 26. října rada lidových komisařů vydala dekret o míru, v němž vyzývala válčící mocnosti, aby ukončily nepřátelství a zahájily jednání o míru bez anexí a kontribucí. Vyzýval také dělníky v Evropě, aby se postavili za sovětské stanovisko a vytvořili tak dostatečný nátlak na své vlády za spravedlivý mír.
Čekání na revoluce v Evropě
Nejprve bylo v těžce rozbombardované hraniční pevnosti v Brestu Litevském 15. prosince 1917 podepsáno příměří mezi Rakousko-Uherskem, Německem, Bulharskem, Osmanskou říší a Ruskem. Jenže bolševici hráli o čas. Vedení ruské delegace převzal nově jmenovaný komisař pro zahraniční věci Lev Trockij a heslem se stalo poněkud nejasné „ani válka, ani mír“. Bolševici netrpělivě čekali, až jejich protivníci za jednacím stolem zkolabují pod tlakem domácích demonstrací a revolucí. Ty ale nepřicházely.
Trockého taktika nemohla vydržet dlouho. Němci, hnaní vidinou územních zisků na východě, obnovili 18. února 1918 válečné operace a stupňovali své požadavky, včetně protektorátů nad Ukrajinou a Pobaltím. Lenin už neměl na výběr a chtěl mír za každou cenu, aby získal čas na strategickou výhodu v rozbíhající se občanské válce.
Brestlitevský mír vstoupil v platnost 3. března 1918. Bolševické vedení se rozštěpilo – smlouvu odmítl Nikolaj Bucharin a „levičáci“, kteří ji označovali za kapitulaci před imperialismem. Nesouhlasili ani levicoví eseři, kteří rezignovali na své posty ve vládě. Nakonec se Trockij zdržel hlasování a Leninova kapitulace prošla.
Pro dohodové mocnosti to byl šok, který mohl zvrátit poměr sil na západní frontě. V berlínské Wilhelmstrasse, sídle ministerstva zahraničí, mohli bouchat šampaňské. Jejich plán – pomocí vnitřní dezintegrace oslabit, nebo dokonce vyřadit svého protivníka z boje – se v případě nejslabšího článku Dohody, Ruska, zdařil.
Autor je historik
