Hodnotit Mirka Topolánka je pro pravicového komentátora téměř nemožný úkol: jeho plány zahrnovaly snad vše, po čem jsme dlouho volali: zásadní daňovou reformu, zpřísnění dávek, investice do vzdělání, realističtější vztah k evropské integraci, spoluúčast ve zdravotnictví...
Zároveň při jejich provádění udělal tolik nehorázností, že je až trapno je připomínat. „Jediným skutečným nepřítelem Mirka Topolánka je Mirek Topolánek,“ říkal v únoru jeho dříve hlavní stranický soupeř, dlouholetý spojenec a nyní nejpravděpodobnější nástupce Petr Nečas.
Ačkoli dnes Topolánek odchází za pískotu a bučení snad ze všech stran, je jedním z nejúspěšnějších politiků polistopadové éry: vyhrál krom jediné všechny kampaně, za jeho panování obsadila jeho strana Hrad, Strakovku, Senát, sněmovnu, kraje i radnice velkých měst, prosadil reformy, jejichž názvy se jeho předchůdce v parlamentu ani neodvážil vyslovit. Václav Klaus je bezpochyby nejúspěšnějším novodobým českým politikem - ale kdo ví, zda by se bez Topolánka dostal v roce 2003 na Hrad...
„Snad se nestaráte, co si lidé myslí“ je název knihy jednoho z nejslavnějších amerických fyziků Richarda Feynmana, mimo jiné šéfa vyšetřovatelů katastrofy raketoplánu Atlantis. Mirek Topolánek, spolu s Václavem Klausem a Josefem Luxem nejdéle sloužící předseda politické strany v moderní historii, se také nikdy nestaral. Podle přímých aktérů pronášel slavnou noční hlášku o „Blbovi z Horní Dolní“ v přítomnosti zmíněného Davida Vodrážky a v doslovné citaci nebylo slovo blb, ale pi.us. Ano, tahle „chlapácká“ otevřenost byla dlouho Topolánkovou silnou zbraní - novináře a publikum bavil.
Paradox? Bezpochyby. Topolánek je nejparadoxnější muž české politiky. Chtěl radikálně proměnit zemi, od daní přes důchody až po justici - ale reformní zápal a spojenci mu vydrželi pouhý rok a půl.
Chtěl ji očistit od korupčních skandálů - ale jeho vláda se v mnohých očích stala synonymem „justiční mafie“, zkorumpovaných místních gubernátorů a jméno jeho pobočníka se používá coby synonymum pro temné kšefty. Chtěl zabránit zneužívání tajných služeb a politizaci policie - ale hlasů, které je považují za nejrozvrácenější v historii, přibývá ze všech stran.
Chtěl odstřihnout mafiány od obchodů se státem - což se podařilo za cenu přesměrování na poněkud kultivovanější lobbistické kruhy. „Menší svině“, popsal pregnantně sebedefinici Topolánkovy suity před lety kolega Daniel Kaiser. Chtěl stranu odpoutat od všech prokletí, kterými ji svázal otec zakladatel Václav Klaus. Jenže tohle odpoutávání paradoxně způsobilo, že se strana až příliš dlouho nedokázala odpoutat od Mirka Topolánka.
Má pověst ztroskotance, který „zradil“ pravicový program -přitom jeho téměř menšinová vláda prosadila reformy, o jaké se „liberál“ Klaus ani nepokusil: rovná daň, spoluúčast v nemocnicích, radikální omezení zneužívání dávek, změny v důchodech, významné navýšení a přesměrování toků peněz do vědy...
Do zvolení šéfem ODS jej většina národa vůbec neznala, ačkoli něco na tom Topolovi muselo od počátku být. „Neznámý podnikatel“ překvapivě porazil v levicové Ostravě hned v prvních volbách do Senátu někdejšího sociáldemkratického primátora Šmejkala. O pár měsíců dříve zde ve volbách do sněmovny porazila ČSSD o osm procent ODS. Po Topolánkově odchodu pravice tento senátní obvod zase ztratila. Do roku 1998 se o Topolánkovi mnoho nemluvilo. Existoval jako potenciální kandidát na ministra průmyslu v Tošovského vládě (za předpokladu, že by se jí účastnilo i klausovské křídlo ODS).
Po rozštěpu ODS v roce 97 odešla do Unie svobody velká většina poslaneckého klubu. Do sněmovny se dostávají „strýcové a tety“ z venkova, na důležitá místa ve výborech jsou náhle povýšeni relativní „mladíčci“ jako Petr Nečas, Marek Benda či Jan Zahradil.
„Cizinec“ Topolánek se od ve sněmovně vyrostlých mladíků znatelně lišil. Byl výrazně starší, měl za sebou významnou práci z byznysu a kromě pražského skleníku znal velmi dobře druhou největší republikovou aglomeraci - Ostravu s okolím. I proto se dostal do grémia a po roce 1998 předsedal stranickému senátnímu klubu. Poté, co Klaus prohrál televizní debaty a následně i volby se Zemanem i Špidlou, ucítil MT šanci. Chňapne po nevábném soustu - po vedení senátní kampaně hned po prohraných sněmovních volbách - a uspěje. ODS získala devět mandátů z jedenadvaceti. O pár měsíců později pak ve Františkových Lázních zvítězil v boji o nástupnictví: porazil Zahradila, Němcovou a zejména médii i Klausem protežovaného Nečase.
Toto vítězství je velmi zajímavé: Topolánek vyhrál nakonec díky podpoře odstoupivšího Jana Zahradila. Ponížený Petr Nečas se stal poté loajálním prvním místopředsedou. A je příznačné, že oba největší konkurenti, představitelé pražského křídla a v té době svého druhu „hradní“ oblíbenci, za celých osm let proti Topolánkovi ani jednou nevyrazili. Jan Zahradil dokonce zkousnul jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí. Rok 2004 je rokem Topolánka: před rokem dostal Klause na Hrad (ačkoli ODS disponovala pouhými osmdesáti hlasy), ovládl Senát, kraje, i český díl evropského parlamentu. Topolánek „rulez“ - na volebním kongresu získává 92 procent hlasů... Po protivnících se slehla zem. Nechtěný chlapec je v pozici Václava Klause: Pan Neotřesitelný.
Přichází klíčový test. Ve volbách 2006 získal přes pětatřicetiprocentní volební podporu, což se zatím nikomu v dějinách samostatné ČR nepovedlo. Důvody jsou v zásadě dva: jednak dlouhodobá únava z osmiletého vládnutí socialistů a osvobození ODS od nálepky nacionalistické „kleptopartaje“. Jenže středopravými stranami vytvořený spolek má jen 100 hlasů... a dál už to všichni známe. „Jsem ten, který rozorává brázdu, nikoli sází brambory,“ říká o sobě s lehkou arogancí Mirek Topolánek. Tahle schopnost mu pomohla dostat se na vrchol - méně už se na něm udržet. Možná jej lépe vystihuje ještě jiný sebepropagační citát: „Nedělám si starosti s tím, co přijde...“
Mirek Topolánek přišel odnikud a do nicoty opět odchází. Nejzajímavější tak nakonec možná bude jeho nepřímý odkaz: tak jako největší silou Mirka Topolánka po dlouhé roky bylo „není jako Klaus“, jeho poslední roky podceňovanému spolubojovníkovi Petru Nečasovi by mohlo stačit, že není v ničem ani trochu jako Topolánek. Ani jako Paroubek.
***
Topolánkovou největší silou bylo, že „není jako Klaus“. Nečasovi by mohlo stačit, že není jako Topolánek. Ani jako Paroubek.
