16. července 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Miss Amerika, Elegance molekuly nebo Faust. To nejlepší z českého divadla

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tahle Faustova (Martin Pechlát) jízda bude hodně divoká. Inscenace Faust... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tahle Faustova (Martin Pechlát) jízda bude hodně divoká. Inscenace Faust... | foto: Patrik Borecký - ND

PRAHA/BRNO Na závěr uplynulé divadelní sezony sice české divadlo zažilo asi největší cirkus polistopadové doby, a to včetně násilné akce extremistů na jevišti, ale pro domácí divadelní dění bylo uvedení Frljičovy inscenace na festivalu v Brně marginálií. Byly jiné a podstatnější inscenace a jednou takovou se určitě stal Faust pětatřicátníka Jana Friče. Ten doslova vtrhl do činohry Národní divadla a s velkou razancí předložil svůj názor na stěžejní dílo světové literatury.

Dovolila bych si ve svém výběrovém hodnocení sezony, či spíše poznámkám k ní použít princip kolegy Martina J. Švejdy, který v blogu Nadivadlo sepsal jen to, co jej potěšilo. Nakonec proč ne, kromě toho, že je to pro každého příjemnější, proč ještě opakovat to, co za nic nestálo. Snad jen v případě velkých očekávání, která se nenaplnila. Sice to také obnáší částečně rezignovat na souvislosti, protože při jejich postižení se nelze nepříznivých soudů vyvarovat.

Jasná generační výpověď v Národním

Kritika opakovaně naříká na povrchnost výpovědi a chybějící téma, ale jestli někdo skutečně nekompromisně dokázal vyslovit nějaké krédo a názor na to, v čem žijeme, pak to byl Jan Frič ve svém pojetí Fausta. Vidí svět jako tříšť vjemů, v němž se všechno převrací a kde lze hladce ztratit směr. Málokdy vídáme tak impozantní výtvarné řešení, které režie umí bezezbytku využít. Kamion na točně jako základní scénický prvek byl skvělý nápad stejně jako jeho demontáž v druhé části. Fričův výklad Fausta je velmi aktuální a dráždivý a jistě i řadu diváků pobouřil. Má samozřejmě nedostatky, přinejmenším to, že vybrat si k této zběsilé jízdě Goetha, u něhož je slovo na prvním místě, není nejšťastnější. Jistě mnohé popuzuje i ten permanentní karneval a popové rekvizity. Nelze ale nevidět, jak režie přesvědčivě zachází s mediálními ikonami dneška, jak dokáže obrazivě postihnout manipulaci, jíž jsme všichni vystaveni a vníž rozeznat pravdu není jednoduché. V činohře Národního divadla Fričova inscenace vyznívá skoro jako manifest nového režijního stylu. Škoda, že po této olbřímí práci se Frič musel pustit do autorské satiry na vlastenčení Zbyhoň! Milana Šotka, která neměla daleko ke gymnaziální taškařici a z větší části ani nebyla vtipná.

Daniel Špinar už je šéfem činohry čtvrtý rok a stále více se vkrádá myšlenka, že jeho dramaturgie postrádá silné téma, které by činohru zřetelně profilovalo. Celkově se víc soustřeďuje na tituly řešící různé druhy vztahů a frustrace jedinců a mezi prsty mu utíká reflexe doby. Činohře Národního divadla vysloveně chybí typ takové inscenace, jako jsou třeba Elity Jiřího Havelky v činohře Slovenského národního divadla, které jsou jakousi historií estébáků v Česku i na Slovensku. To je skutečně důrazné politické divadlo. Je obrazivé a nekompromisně pojmenovává, co se ve společnosti děje. V uplynulé sezoně sice Jiří Adámek na Nové scéně uvedl Novou Atlantidu, v níž se především ironicky glosují myšlenky a názory jiných s premisou, že společnost nikdy nemůže dojít k vysněnému štěstí, jelikož názory se různí. Na jakési zahradní slavnosti se procházejí postavy a promlouvají, za nimi pak poskakují dětičky jako symbol budoucnosti, což je dosti nedramatická výchozí situace. Čte se tu dopis zakladatele Facebooku dceři o jasných zítřcích, své si řekne vyraběč hoaxů, aktivistka, dáma podobající se Margaret Thatcherové, Putin, Trump a další, ale kruh se ne a ne uzavřít. Divák si má zřejmě předkládané vyhodnotit sám, tvůrci nejspíš záměrně nenabízejí řešení ani výpověď. Což je podobné jako u poslední premiéry sezony Vítejte v Thébách Moiry Buffiniové v režii šéfa souboru, kterou jistě dramaturgie bude vydávat za žhavé politické divadlo. Hra je ovšem značně problematická, povrchní a má až určitý bulvární nátěr. Autorka využívá motivy z antických tragédií, převádí je do současnosti a vytváří apokalyptický obraz světa zničeného válkou, v němž násilí pokračuje a každý se snaží kořistit. Buffiniová pouze sděluje známé pravdy, také psychologie postav je nulová a režie se hlavně soustředí na provokativní ornamenty. Nebylo by tedy lepší hrát skutečnou antiku?

Palmovka jede

Ale teď už opravdu jen pochvaly. Můžeme začít hned na Palmovce, k ter á povstala z popela a vybudovala si novou podobu. Ať už je to festival polského a slovenského divadla, který si ve velmi krátkém čase vydobyl slušné renomé, nebo další událost sezony, hostování polského režiséra Jana Klaty. V Libni uvedl Shakespearovu hru Něco za něco a vtiskl jí rozměr hořkosměšné grotesky, do níž nenásilně vpravil a zároveň zironizoval současná témata: praktiky boje o moc tu dal do souvislosti s mužským zneužíváním mocenského postavení, což ale vůbec nevyznělo jako účelová záležitost naskakující na kampaň MeToo. Naopak tady skutečně autenticky vyvřela trapnost tohoto počínání. A libeňský soubor na polského režiséra výborně slyšel, viděli jsme zajímavé psychofyzické herectví. V Libni umí potěšit i Tomáš Dianiška, který ve svém novém kusu Pusťte Donnu k maturitě! vtipně rekapituluje absurdity 90. let minulého století i euforii z nové svobody.

Nezávislá scéna

Hned podvakrát se zadařilo Spitfire Company a Miřence Čechové a Petru Boháčovi. Nejprve šlo o divadelní adaptaci drásavé knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Silné téma se podařilo přetlumočit divadelními prostředky, dodat stylizovaným obrazům potřebnou emoci, a ještě se ruská realita v inscenaci stala zrcadlem, které odráží i domácí poměry. Druhým kusem je Miss Amerika, v němž Miřenka Čechová shrnula své zkušenosti, dojmy a především silné emoce z pobytu v New Yorku. Hrdinka příběhu je její alter ego – mladá žena ze střední Evropy, která přichází do vysněného města s touhou prosadit se a zjišťuje, že americký sen je hodně nedosažitelný. Čechová napsala velmi poetický, citový i jemně ironický text mezi prózou a básní, jsou v něm pochmurné tóny, ale i radost a humor, nadsázka. Zajímavě členěný a rytmizovaný text navíc výtečně souzní s hudbou, kterou pro ni napsal Martin Tvrdý (Bonus).

Miřenka Čechová - Miss Amerika (2018). Palác Akropolis.
Napůl génius a napůl šílenec. Petr Zelenka postavil Antonínu Holému (Martin Myšička) báječně živý pomník. Inscenace Elegance molekuly (2018). Režie: Petr Zelenka.

Další zajímavá inscenace nezávislé scény je určitě dramatizace prózy irské autorky Sáry Baumeové Jasno lepo podstín zhyna, kterou v MeetFactory jako monodrama uvedla Viktorie Čermáková. V inscenaci exceluje Eva Salzmannová v roli starého muže Raye potloukajícího se po krajině s jednookým psem, svým jediným společníkem. Zde se stává univerzální lidskou bytostí v děsivé samotě a bezbrannosti, která hledá smíření. Inscenace je naplněná elementárním tvořivým herectvím, které má velkou sílu a přesvědčivost.

Také Jan Nebeský zaujal další autorskou inscenací, jejíž scénář napsala Lucie Trmíková. Originální variace na Médeiu vznikla pro pražský DUP 39 – antický námět tvůrcům posloužil k úvahám o vztahu ženy a muže a o hranicích, které nelze překračovat, ani když se láska změní v šílenou nenávist. Nový projekt ovšem také pokračoval v rozvíjení neotřelého pojetí, které přichází se zapojením výtvarného umělce do dramatického tvaru. Dílo tak vzniká akčně, přímo před diváky a umělec jím podle vlastní představy komentuje dané téma. Inscenátoři přizvali malíře Igora Korpaczewského, s kterým již spolupracovali, a protože v Médei jde o sváření se ženského a mužského principu, přizvali i malířku Margitu Titlovou Ylovsky.

Dejvice se zase chytly

Dejvické divadlo po změně vedení jednu sezonu takříkajíc přešlapovalo na místě, ale v té uplynulé sezoně chyt lo dech, a to hned dvěma autorskými kousky, nejprve Havelkovou Smrtí krále Gonzaga a pak Zelenkovou Elegancí molekuly. První inscenace i přes určitou nesoudržnost první a druhé části představuje typ dokumentárního divadla, které zkouší nové postupy a přináší silný apel. Zelenkovo drama o biochemiku Antonínu Holém pak bylo jednou z velkých radostí minulé sezony. Jako vždy vtipný text s příměsí ironie a hořkosti, výborně postavené situace, soubor, který na sebe slyší. A hlavně čitelné téma: vztah vědy a byznysu. Ten věčný rozpor mezi upřímnou touhou pomáhat čili idealismem a počítáním, kolik co vynese a co se tedy vyplatí.

Na Zábradlí se Janu Mikuláškovi vydařila dramatizace prózy Thomase Bernharda Mýcení. Vlastním dějem krutě sarkastické prózy je tzv. umělecká večeře, kterou tvůrci převedli do českých reálií, v tomto směru také dobře zafungovalo scénické řešení v malém prostoru, které režii inspirovalo k obrazivým situacím. Ty se postupně skládaly ve velkolepou karikaturu lidí, které umění spíše deformuje, než povznáší.

Řeč o nepodařené variaci na antiku už byla, a tak zaslouží zmínku i ta skutečná, která přináší podobné téma jako zmíněná hra v Národním. Ovšem v poněkud vyšší dramatické kvalitě. Jde o Trójanky, které v Městském divadle ve Zlíně režíroval J. A. Pitínský. Společně s dramaturgem Vladimírem Fekarem šikovně propojili, zkrátili a upravili tři Eurípidovy tragédie do jednoho celku, který působí kompaktně jako drsná zpráva o nekončícím řetězci násilí, které je vedeno chtivostí, egoismem i touhou po pomstě. Pitínského pojetí antických tragédií na jedné straně udržuje vysoce stylizovanou patetickou formu, na druhé je moderní a civilní. Je tu také výrazné výtvarné řešení, významotvorná hudba a emoční herectví, jehož důležitou součástí je i pohybové vyjádření.

Málem bych zapomněla na inscenaci, která mě nadchla už v říjnu, na počátku sezony. Je to Společenství vlastníků Jiřího Havelky a Vosto5, které vzniklo pro festival 4+4 dny v pohybu a do konce roku 2017 se hrálo snad jednou, takže ho skoro nikdo neviděl a nedostalo se do žádných anket. Tvůrci vyšli z drsné reality domovních schůzí a pomocí ní poměrně přesně diagnostikují nesnesitelnou rozklíženost a agresivitu současné společnosti. Autor a režisér v jedné osobě vyšel z vlastní zřejmě dost frustrující zkušenosti. Je to opět dokumentární divadlo s velkým dramatickým potenciálem a Havelka tento žánr umí výtečně a má pro něj zcela specifický styl. Ten se zpravidla odvíjí i od scénografického řešení, které divákovi umožňuje stát se integrální součástí předváděného. Konkrétní děj skrývá modelovou situaci, z níž postupně vykrystalizuje obecnější sdělení, které je k dnešnímu stavu společnosti velmi nelaskavé, až deprimující.

  • 0Diskuse


Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky