Bělohlávek v Beethovenovi volil celkově pomalejší tempa a usiloval o co nejkomornější pojetí. Nikdo ze sólistů ale nevládl dostatečně velkým hlasem a místy ani technikou, takže bylo moudrým rozhodnutím dirigenta vést zpěváky k největší možné uměřenosti. Byť často za cenu toho, že mnoho skladatelských jemností a významových akcentů prostě nevyznělo. Sbor nabídl působivá pianissima i technickou jistotu. Orchestru řada míst vyšla krásně, včetně choulostivého houslového sóla v Sanctus, které hrál koncertní mistr PKF Jan Fišer.
Obtížné křehké dílo Křehké a extrémně obtížné Beethovenovo duchovní dílo jinak patří k těm, kde snad nikdy nevyjde úplně všechno a u nás jsme v běžném koncertním provozu rádi za každé provedení alespoň něčím mimořádné. Missa solemnis se v Praze nehrála několik let a shodou okolností si na ni v této sezoně vzpomněly dva orchestry. Provedení v České filharmonii na konci února ukázalo, že Beethovenova Missa pro nás nebývá jen oříškem hudebním, ale také a zejména pořadatelským.
Až na jeden záskok měl kvartet sólistů pozvaných ČF vyšší laťku a trojice zahraničních sólistů dala partům v zásadě to, co potřebují. Bylo ovšem zcela nepochopitelné, proč si Česká filharmonie zve na toto dílo zcela neznámého Carlose Kalmara, Uruguayce s rakouskými předky, který na toto výsostné dílo naprosto nemá formát a jeho styl dirigování působil téměř operetně. Naopak PKF zahrála orchestrální part lépe a Jiří Bělohlávek ví, co dílo potřebuje -čas a prostory na dozkoušení s celým aparátem sboru, sólistů a orchestru ovšem nejsou a peníze na sólisty evropského standardu také ne. Celkově se zdá, že na to, aby Beethovenovo největší duchovní dílo vyznělo se vším všudy, u nás zatím nedosáhneme - někdy hudebně, jindy pořadatelsky.
