ASLAN: Mission accomplished? Proč se Rusko (ne)stahuje ze Sýrie

Půlroční nasazení ruských vojsk v Sýrii, které bylo formálně zahájeno 30. září loňského roku, tak mělo skončit, i když si Rusové mají nadále ponechat leteckou základnu Chmejmím včetně vojenských letadel a zařízení protiletecké obrany, přístav v Tartusu i omezený kontingent elitních vojáků.

Co ruské vojenské angažmá v Sýrii přineslo? Sama o sobě, likvidace kolem dvou tisíců ozbrojenců, ke které se ruské ministerstvo obrany hlásí, na 9000 výletů není moc úchvatné číslo. Mnohem smutnější bilancí nasazení ruského válečného letectva v Sýrii představuje smrt – podle informací lidskoprávních organizací monitorujících dění ve zmítané válkou zemi – stejného počtu civilistů, kteří často přišli o život výsledkem kobercových náletů zaměřených mj. na nemocnice, školy, tržiště.

Zejména s ohledem na deklarované cíle operace, které spočívaly v potřebě zničit Islámský stát a jiné, použijeme-li slovník ruských stratégů, teroristické – nejen džihádistické, ale i sekulární – skupiny vzdorující Asadově armádě. Na druhou stranu, ruské letectvo pomohlo krvácejícím Asadovým vojskům odvrátit útoky zejména nedžihádistických rebelů u Damašku v době, kdy stáli několik málo kilometrů od prezidentského paláce.

70 až 90 procent útoků směřovalo mimo IS

Asadově armádě se s pomocí ruských leteckých útoků i nasazení šíitských dobrovolníků a žoldnéřů, zejména z Hezbolláhu, podařilo stabilizovat frontu v strategicky významné západní části země. Útoky na pozice Islámského státu, ovládající rozsáhlá území ve východní části země, však byly podnikány zřídkakdy. Jednak protože likvidace perfektního strašáku v podobě Islámského státu nebyla v zájmu Damašku a Moskvy, jednak protože rusko-asadovsko-šíitská koalice, o čemž ještě bude řeč, postrádala dostatečně prostředky pro vedení boje proti početnému a odhodlaného nepříteli na nepřátelském území s tím, že by hrozilo krajně nebezpečné roztažení frontové linie.

Podle několika zdrojů tvořily útoky mimo Islámský stát 70 až 90 procent ze souhrnu všech ruských náletů. Fronta al-Nusráh, druhá nejvýznamnější džihádistická organizace afilovaná s Al Kájdou, rovněž utrpěla spíše menší ztráty. Pokud si tedy Moskva dala za cíl likvidaci teroristických formací typu Islámského státu a Fronty al-Nusráh, pak selhala. Pokud usilovala o politickou a vojenskou stabilizaci režimu Bašára Asada, spíše uspěla. Proč se tedy Moskva rozhodla stáhnout ze Sýrie?

ASLAN: Existence Islámského státu se Damašku – i jeho ruskému spojenci – do jisté míry hodí

Většina komentátorů se shoduje na tom, že jedním z primárních cílů Moskvy bylo posílit syrského klienta natolik, aby byl schopný vyjednávat o budoucí dělbě moci v zemi z pozice síly. Dalším reálným, nikoliv deklarovaným cílem, Moskvou dosaženým, bylo připravit půdu pro mírová jednání s tím, že fakt Asadovy více či méně stabilní kontroly nad významnou částí území bude nezpochybnitelný. V současné době se zdá, že formule klíčových západních zemí – USA, Velké Británie, Francie – že Asadův odchod je neoddiskutovatelnou podmínkou pro zahájení mírových rozhovorů, již vzala za své, přitom Ankara a Rijád jsou konfrontovány s nutností akceptovat realitu Asadova vládnutí.

Co se týče některými analytiky očekávané ruské podpory do okamžiku sjednocení celé Sýrie pod Asadovou kontrolou, pak se zdá, že Rusové od počátku své intervence v zemi takový cíl nesledovali.

Navíc po šesti měsících válčení se ukázalo, že nehledě na některé taktické úspěchy režimní armády v některých oblastech země, způsobené masivní ruskou podporou, situace na bojišti nedoznala významnějších změn, mnohými anticipovaných. Proč?

Za prvé, vysoká míra letality a nedostatečně silná motivace způsobila, že exportované elitní íránské Revoluční gardy, jejichž nasazení íránský generál Kasem Solejmání sliboval Putinovi osobně před samotnou ruskou intervencí, se ukázaly jako slabý protivník odhodlaných rebelů a džihádistů. Jejich počet se z několika tisíců snížil na 700 již koncem loňského roku. Nehledě na ujištění syrského velení, ruští důstojníci vyslaní do Sýrie se brzy přesvědčili, že Asadova armáda disponuje nikoliv 120 tisíci vojáků, ale pouhými 25 tisíci vojáků schopných nasazení v přední linii. Oproti dřivějším očekáváním se ukázalo, že šíitští dobrovolníci a žoldnéři z Iráku a Afghánistánu nebyly dostatečně dobře vycvičenou, početnou a motivovanou silou.

Islamisté ve Vídni radikalizují i školky. Vznikají tak paralelní světy

Jedině jednotky Hezbolláh z Libanonu se ukázaly jako solidní síla na syrském bojišti – ty však nemohly rozhodnout o osudu syrské občanské války. Situace ze začátku letošního roku kolem Aleppa, kdy se Damašek potýkal s nedostatkem bojeschopné pěchoty pro obklíčení Aleppa, případně pro útoku hlouběji na sever od něj, byla posledním varováním pro Moskvu. Chtěla-li se vyhnout nasazení pozemního vojska, aby se vyhnula významných ztrátám na životech svých vojáků – oč Moskva ze začátku usilovala – měla se ze Sýrie buď stáhnout, nebo zajistit, za daných okolností problematický, přísun nové živé síly na bojiště. Nebo se pokusit dosáhnout příměří s tím, že uchová pro svého chráněnce moc v zemi dokud ještě není pozdě, tedy dokud ještě má Asadova armáda strategickou převahu.

Putinův cíl

Je pravdou, že kardinální vítězství Asadovy armády nebo jeho nákladné udržování při životě nikdy nebylo cílem ruského vojenského angažmá v Syrské arabské republice. Putin spíše sledoval specifické zahraničněpolitické cíle. Kromě výše zmíněných se jednalo o to, zviditelnit se před západními zeměmi jako významná vojenská velmoc, schopná realizovat složité vojenské operace tisíce kilometrů od svých hranic (vzpomeňme si na poněkud teatrální ataky pozic v Sýrii z lodí, situovaných v Kaspickém moři), dosáhnout západních ústupků (například společným vystupováním proti džihádistům či rebelům v Sýrii či stažením se ze Sýrie) v jiných otázkách (např. výměnou za zrušení ekonomických sankcí vůči Rusku, ponechání Moskvě bianko šeku na Ukrajině atd. atp.), či získat si mezinárodně-politické body jako významný mediátor a vymanit se z izolace, způsobené anexí Krymu a iniciováním tzv. hybridní války v Donbasu. ̈

Z těchto cílů se podařilo částečně dosáhnout jen první a poslední: Rusko předvedlo svoji značně technologicky vylepšenou vojenskou silou a byla zahájena bilaterální jednání mezi Moskvou a Washingtonem o osudu Sýrie. Avšak platnost protiruských sankcí byla prodloužena a, jak se zdá, Rusku nebyla ponechána volná ruka na Ukrajině.

Moskva vskutku má dlouhodobý zájem o Ukrajinu. Je pravděpodobné, že ve světle nedostatku elitních vojenských oddílů, které by se daly použít v její nové hybridní strategii, se rozhodla o přesun těchto oddílů zpátky do RF. V těchto týdnech, kdy pro vedení vojenské kampaně pohodlnější jarní a letní období, by mohla tyto elitní jednotky nasadit v strategicky důležitější východní Ukrajině. Tomuto obratu by mohl nasvědčovat zvrat ve vysílání ruských médií, která se od poloviny března přeorientovala na zpravodajství z východní Ukrajiny, zatímco syrské téma je stále méně zmiňováno.

Je rovněž třeba si připomenout, že strategickým cílem Moskvy se v posledních měsících stává rozložení, resp. oslabení, NATO a EU zevnitř. Aby tohoto cíle dosáhnul, je Asadův režim, resp. jeho přežití, pro Putinův režim stále méně potřebný. Putin si uvědomuje, že když se ze Sýrie stáhne, bude již dávno anticipovaná turecká intervence do severních oblastí Sýrie, v tzv. Rojavě, kontrolovaných kurdskými bojůvkami, mnohem pravděpodobnější.

Ankara se obává, že dojde-li ke sjednocení kurdských kantonů na jih od vlastních hranic, bude Turecko – sever Iráku je rovněž de facto kontrolován Kurdy – odříznuto od Blízkého východu souvislým kurdským pásmem. Případný vznik kurdského státu je pro vedení Turecka neakceptovatelný, neboť by mohl způsobit jeho dezintegraci – na jihovýchod Turecka je totiž obýván miliony Kurdů, v jejichž řadě jsou I s ohledem na příznivé dění v severní Sýrii a severním Iráku na vzestupu separatistické nálady. Rusko přitom podle všeho vsadilo na kurdskou kartu. Po sestřelení ruského vojenského letadla vloni v listopadu mohou Kurdové, kteří mají v severní Sýrii 50 tisíc odhodlaných mužů ve zbrani, v případě střetu s tureckou armádou nejspíše počítat s ruskou vojensko-technologickou podporou. Faktický vstup Turecka do války se syrsko-kurdskou armádou, na Západě v kontextu boje proti IS velice populární, by mohl přispět k ochlazení vztahů mezi Tureckem a dalšími členy NATO.

Aby tyto kalkulace vyšly, potřebuje Moskva udržet Asadovu vládu při životě. Je totiž možné, že ve světle stažení se Íránců a Rusů ze Sýrie, nedostatečného přísunu zahraničních bojovníků do Asadovy armády, a její vyčerpanost po šesti měsících ofenzivní války, nebude Asad schopen dlouho čelit tímto vývojem povzbuzenému mu nepříteli. Rozhodne-li se Moskva podporovat Kurdy, je více než pravděpodobné, že na rebelskou kartu vsadí i Turci (a Saúdové), kteří jim mohou začít dodávat technologicky vyspělejší zbraně, například taktické protivzdušné střely (SAM), které byly pravděpodobně dodány Rijádem. Před několika týdny se totiž rebelům podařilo nečekaně sestřelit syrský MiG-21.

Pokud jsou dodávky SAM skutečností, mohlo by to razantně posunout mocenskou rovnováhu na úkor Asadovy armády – podle některých vojenských komentátorů byl to jedním z důvodů pro ruské stažení se ze Sýrie. Ve výsledku nelze vyloučit, že dojde k přeskupení protiasadovských formací zejména v severní Sýrii, kde stále ještě mají nerušený přístup k turecké hranici, a zahájení masivní ofenzívy na Asadovy pozice. Za těchto okolností je nezbytné, aby Moskva nadále podporovala Asada mj. vojensky a mohla rovněž ovlivňovat chod mírových rozhovorů, což obnáší ponechání jistého množství letectva a elitních vojenských oddílů a poradců. Dokud nedojde ke kompromisnímu ujednání, které by zaručilo politickou budoucnost pro Asada, bude Moskva nucena si svoji vojenskou přítomnost v Sýrii nadále uchovat – i za cenu vojenských ztrát v případě střetu s protiasadovskými jednotkami. Do té doby nebude ruský odchod ze Sýrie kompletní. Moskvě tedy jde o čas.