Za měsíc, 15. dubna, to bude sto let, co se narodil Zdeněk Sklenář. U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí ve středu otevřeli jeho retrospektivu. Vztah ke Zdeňku Sklenářovi si celé generace vytvářely v poněkud mrákotném stavu, když se jejich hlavy skláněly nad stránkami Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí. Prometheus byl připoután na skálu a k jeho játrům se slétali supi, olympští bohové polehávali na lehátkách a napájeli se z amfor. Herakles napínal luk a propichoval lernskou hydru.... A vše to bylo podáno tak jemně a zároveň majestátně, v tenkých liniích proplétajících se spirál a elips, které snad měly znázorňovat mytologickou hvězdnou oblohu a sluneční jas nad Heladou. A dítě sklánělo svou hlavu nad otevřenou knihou, propadalo se do těch ilustrací, postupně ztrácelo vědomí a brzy již snilo svůj řecký sen.
Zdeněk Sklenář byl velký eklektik a syntetik českého moderního umění, který si přitom vytvořil svůj styl, po němž ho okamžitě poznáme. Bral, kde jen mohl, a přitom byl originální. Na výstavě procházíme pokoji, které jsou „vytapetovány“ zvětšeninami obrazů, těmi hustými pastózními vrstvami, jež jsou zbrázděny jemnými liniemi, které připomenou tahy starého Picassa. Tanečnice a pieroti z jeho obrazů by mohl namalovat František Tichý a melancholie, kterou mají v očích, je jak od Jiřího Trnky; jeho fantaskní zátiší vystoupila ze surrealistických krajin Františka Muziky a jedno období by si člověk mohl myslet, že tady se do něj vtělil Max Ernst. Jeho obrazy, které jsou poctou Arcimboldovi, by asi vypadaly jinak, kdyby neexistoval Paul Klee...
Své hledání a nasávání pak dovrší proměnou v čínského taového Mistra, který se rozplyne v tuši a vsákne do rýžového papíru. Nakonec se jako Lao’c odmlčí a umyje štětec, protože vše ostatní už by bylo zbytečné. Měl pravdu.
Zdeněk Sklenář: Deset tisíc věcí, deset tisíc let dům U Kamenného zvonu, Praha, 17. 3. - 6. 6. 2010
