Bez váhání jsme si zabalili batohy (v první chvíli jsem uvažoval o skořepinovém kufru, který jsem vytahoval jen během vzácných příležitostí, ale asi bych se zmordoval, kdybych ho tahal Prahou sem a tam), navštívili jsme friseury (musíme přece na castingových fotkách vypadat k světu), nakoupili jsme si trendy oblečení (v Praze jsou přece trendy hadry trendy, hele...) a jeden nejmenovaný spolužák zavítal na pedikúru (musí přece na castingových fotkách vypadat k světu?!).
Dostavil se den D. V 8:30 jsme měli sraz (ne na čáře pod hodinami, ale na hlavním nádraží – vložený vtip pro mé brněnské přátele). Nasedli jsme do vlaku, zavtipkovali jsme s paní průvodčí (musíme přece rozhýbat svůj šarm, jedeme na castingy!) a netrpělivě jsme vyhlíželi jídelní vozík. V Židenicích byl u nás! Každý jsme si na kuráž koupili dva lahváče. V České Třebové byl u nás! Každý jsme si na kuráž koupili dva lahváče. V Pardubicích byl u nás! Každý jsme si na kuráž koupili dva lahváče. V Praze byl u nás! Nekoupili jsme si nic, protože jsme vystupovali (jaká škoda).
Vedoucí výpravy Ivo navrhl oběd, během kterého vymyslíme taktiku návštěv castingových studií. My dva členové jsme souhlasili. Gulášek s pěti, dvě piva na kuráž a plán se zrodil! Hurá k Mánesu, kde si podrobíme první studio. Lehce vláčným krokem jsme tam dorazili, lehce těžkou rukou posbírali z pultu dotazníky a čekali na fotografa. Přišel, viděl a s povzdechem řekl: ,,Pojďte!“ (nevím jestli povzdech patřil našim skleněným očím nebo tomu, že jsme přijeli z Brna). Než bys napočítal do tří, udělal tři snímky a bylo vyvětráno.
Po slavnostním zaevidování do první agentury (v tu chvíli jsme ještě nevěděli, že bude i poslední) jsme si skočili na slavnostní dvě piva na kuráž. No dobře, na tři piva. No tak dobře, čtyři, ale víc nežeru! Pak vedoucí prohlásil: ,“Chaláni, sereme na castingy, užijeme si noční Prahu!“ (bylo po šestnácté hodině, a proto upozorňuji na slovo noční v předchozí citaci) Pokud bychom tempem, jakým jsme střídali lokály, chodili po agenturách, tak by na nás byli pyšní i ročníkoví pedagogové. Když jsme v restauračním zařízení číslo 8 na Malé Straně potkali pana Vinkláře a přišlo nám logické, že se s kolegou budeme družit, volala agentura z Mánesa a zvala nás na ranní casting! Opravdový, reálný casting! Budeme točit nejmíň s Hřebejkem! Jedno, dvě, tři piva na oslavu a spát!
Ondřej BrettNarodil se v roce 1987 v České Lípě, v takové malé vesničce u Jablonného v Podještědí. V roce 2006 nastoupil na JAMU, obor činoherní herectví (z dob studií si odnáší největší životní přátelství). Po ukončení studia a roce v šumperském divadle zakotvil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde zatím ztvárnil okolo 30 rolí. Hostuje na dalších ostravských scénách a spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. |
Ráno nepatřilo k nejslavnějším. Vlasy od friseura se nějak ztratily a trendy hadry díky hospodskému odéru dvakrát trendy nebyly (stav kolegových nohou z pedikúry jsem nezkoumal). Ruská sprcha (to je název pro sprchu, kdy nepoužijete vodu, ale jen deodorant a to ve velkém množství na různá místa) a jelo se k Mánesu.
Paní asistentka nás přivítala, rozdala nám čísla (138 nebude už nikdy mé oblíbené číslo) a usadila nás mezi 137 čekajících umělců, co dobydou svět. Po dvou hodinách (kocovina, hlad, studený pot) celou naší tříčlennou delegaci pozvala dál. Hřebejk nikde. Reklama na Maggi. Zapnula magnetofon s větou: „Tančete!“ a na kameře se rozsvítila červená. „Jak máme tančit?“ zjišťoval vedoucí Ivo, aby si vytvořil motivace, situace, atd. „Žádný velký kreace, hele. Až na vás na place nasadí žampión, taky vám to moc nepůjde!“ Po této prazvláštní větě jsem zjistil, že já s ostatními vysokými umělci, co dobydou svět, budu bojovat o roli mrkve!!! Po třiceti vteřinách absolutního trapna jsme vypadli na čerstvý vzduch.
Odmítl jsem absolvovat jakýkoliv další casting a šlo se na pivo (zbytek dne pokračoval ve včerejším módu). Musím říct, že agentury, filmy a televizi jsme trochu nezvládli, ale Prahu jsme dobyli!
