MLADÍ A NEKLIDNÍ: Lišky v poušti neopouštím

Pořád osciluji mezi plynutím věcí a přemýšlením nad nimi. Některé věci, co mě trápí jsem už schopná rozpustit a nevracet se k nim. Některé věci mi dělají problémy. 

Ať už dělám cokoliv, tak vždy poctivě. Umím se poctivě trápit, být šťastná nebo smutná či rozesmátá. Když jsem dodělala film Zákon Helena, který měl na podzim premiéru, přišly mi vzkazy z podsvětí od těch největších kmotrů a gangsterů, že si mne celé podsvětí váží a respektuje za mojí práci. A to si pak říkáte, zda jste to s tou poctivostí nepřehnali. 

Pamatuji si, jak mi to jeden z nich řekl osobně. A já jen stála a říkala jsem si, že je to snad ta nejdivnější pochvala, kterou jsem kdy dostala. Upřímně - už jsem potřebovala někam zmizet, kde budu sama a budu moci přijít na to, o čem bude nový film a odpočinout si. 

Jelikož jsem výborná v tom, že si toho naberu tolik, že pak jen koukám a říkám si, zda ta má nespokojenost nesouvisí s únavou, což mi někdy trvá mnoho času rozeznat. A je to tak vždy! 

V tu chvíli si potřebuju někam daleko vycestovat, ale než se k něčemu rozhoupu, trvá to. Jsem hodně nerozhodná a nejistá. A plná strachu, co tam budu vlastně dělat. Naštěstí existují workshopy, festivaly a tak podobně ... a já se rozhodnu jet. 

A tak jsem se najednou ocitla v Negevské poušti. Bylo to veliké. Filmy a chození po kopcích. Koukala jsem na místa, kde Mojžíš dostal desatero a říkala jsem si, že je to pěkné místo - pro předání desatera. 

Okolo běhají beduíni a já si dělám čaj na horkých kamenech. Naštěstí mám kolem sebe kamarády, kteří srší vtipem, takže se od rána v Negevském totálním tichu, kde neuslyšíte ani ptáky, se jen směje. 

A jelikož jsem v té poušti zůstala dlouho, naladila jsem se na její časový harmonogram. Ráno tu je už v pět hodin, spíme venku ve spacácích, takže večerka je kolem 21 hodiny. A to opravdu jdeme spát. 

Ležím ve svém spacáku a poslouchám, jak kolem mě špitají zbylé neusínající hlasy. Koukám na měsíc a hvězdy. Vše je tak veliké a velmi blízké. Je zima. Najdu si poslední mikinu. Zahrabu se do ní. Uvědomuju si, jak se někdy cítím sama, přitom jsem obklopena lidmi. 

Přemýšlíám nad tím, že jsem dnes nebyla schopná vyslovit tolik věcí, které jsem cítila, jelikož jsou tak malé nebo tak veliké, že ´jsem pro ně nenašla přesná slova, pojmenování. Často mlčím a říkám si v duchu: „Tak už to řekni.“ No. Zase jsem to neřekla.

Jsem v hlubokém spánku, ale probudím mě, že musím na malou. Jít na malou v poušti v noci? To je opravdu výkon. Musím jít co nejdál od lidí, abych je neprobudila. Což znamená do té nejhlubší tmy. A sama. Jdu a a písek mi znemožňuje další krok. Ale dala jsem to!

Myslím na indiány. Mám baterku. Říkám si: „Hlavně moc nesvítit, ať nepřekvapíš divoké šelmy!“ 

Pořád se snažím zapamatovat místo, odkud jsem vyšla. Abych se mohla vrátit. Pantoflíčky, do do kterých jsem narvala nožičky s dvojitou vrstvou froté ponožek, se na mě jen smějí.  

Tak jsem našla to místo! Jak romantické. Koukám na hvězdy. Najednou slyším dupání. Do toho velikého ticha. Přemýšlím, jakou zbraň použít na obranu. Jasně, mám baterku. Mám froté ponožky - případně jimi šelmu zaškrtím. Jsem připravena. Veliké dupoty se rozestoupily kolem mě! 

Odvážím se a rozsvítím baterku. Kolem mě, a opravdu blízko, stojí lišky. Zrzavé lišky. Koukají. Já koukám na ně. Nikdo se nehýbe, ani já, ani lišky. Mám mít strach a ony ho mají mít také! Nic. Jdou blíž. Stojím. Najednou mám pocit, že je znám. Jako například dobré sousedky z chalupy či z baráku. Jsou tak zvědavé. Radostí si k nim přisednu. 

Pozdravím je a štěstím ze setkání se rozesměji. Ty jo. Krása! Můžou se lišky smát? Jen koukám. Zvednu se a rozloučím se s nimi. Jdu pouští ke svému spacáku a lišky jdou se mnou. Doprovází mě. 

Jsem potichu, pozoruji je těším se z dotyku. „Tak já už jsem tu.“ Sedí a koukají na mne. „Tak dobrou.“  Moc se mi je nechce opouštět. Mé tety lišky se otočí a utíkají zpět do pouště. Zalezu si do spacáku. Poctivě srovnám své froté ponožky. A vím, že lišky už nikdy neopustím, pamatuji si je dodnes.