Píšu. Každý den píšu. Trápím se s tím, a když mi vyjde nějaká věta či text a potom to sedí, říkám si, sakra vždyť to bylo tak jednoduché, jelikož zapomenu na ty chvíle, kdy se k tomu dostávám.
Mladí a neklidníJsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Zdeňka Piškulu a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Lilian Fischerovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci? |
Opět zjišťuji, že jsem maximalista a perfekcionalista, který lpí na detailech. Snad nejlepší kombinace pro mé povolání a život celkově. Ale zase naštěstí vím, že umím od věcí poodejít a dát jim čas a prostor, jelikož si to v tu chvíli všichni zasloužíme oba. Já i můj počítač.
Prokrastinace na chalupě
Takže jsem vyjela za svojí rodinou na chalupu. Sedla jsem na autobus a jela několik kilometrů do lesů. Ušla pět kilometrů až na chalupu. Po cestě jsem pořád přemýšlela nad textem - z toho mě naštěstí dostal les, úplně jsem si řekla, že jsem v lese a vychutnávala jsem si to.
  |
Až jsem došla ke své veliké rodině, což je takový balkán na jihu Čech. Ale byly opět zavřená vrátka, měla jsem šaty, pantofle a batoh. Vyšvihla jsem se na ty vrata. Batoh se vyšvihl se mnou a přepadl na druhou stranu, začal mne dusit.
Měla jsem na očích brýle, abych byla nenápadná. A najednou slyším: „Ahoj Petro”.
Převrácená přes plot, nohy mi visely ve vzduchu na jedné straně a tělo zase viselo na druhé straně, jsem se lehce pootočila, víc jsem bohužel vklíněna na plot neměla plotem dovoleno.
A vidím svého kamaráda z dětství. Tedy ten vyrostl. Chvíli jsem nevěděla. Až když přišel blíž.
„Jeee ahoj” říkám mu! „Jak se máš?”
„Dobrý, měl jsem nočku a jdu teď na barák. Nepotřebuješ pomoct?”
“Ne, já jsem v pohodě.”
„Tak jo měj se hezky.”
„Ty také,” odpověděla jsem.
A odešel.
Stále mám na očích černé brýle a dusím se o plot, jelikož mi opravdu velmi silně tlačí na dýchací ústrojí. A najednou ani nevím, jak se mi to povedlo. Musím to zvládnout. Vyhoupnu se. Udělám kotrmelec přes plot. Není moc příliš vizuálně zvládnutý. Přesto povedlo se a já jsem na zahradě. Říkám si pane bože vždyť to bylo tak jednoduchý. Ale příště to raději vymyslím snadněji.
Petra NesvačilováPetra Nesvačilová se narodila v Táboře, ale vyrostla v Českých Budějovicích. Chodila na dramatické kroužky, zpěv a tanec. Když studovala na gymnáziu, šla za školu a jela tajně na konkurz do Divadla Na zábradlí. Konkurz vyhrála a získala roli v představení Gazdina roba. Později vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu Pusinky a vzali jí na FAMU na katedru dokumentární tvorby, kde vystudovala režii. Nyní hraje hlavně v divadle Ungelt, VOSTO5 a Bratrů Cabanů v představení Bond a Medea. Je módní tváří návrhářky Josefíny Bakošové. Také režíruje. Za svůj první celovečerní film Zákon Helena byla nominována na cenu Českého lva. |
Sedíme celá rodina u oběda, babičce bylo 88 let a skoro nevidí. Slušelo jí to. Vyzařuje energii jako by viděla a bylo jí o 20 let méně. Pořád se na něco ptá. Někdy mám pocit, že ta její roztomilá zvědavost je ten největší její života budič, ta je i zvědavá, jak její pravnoučata zestárnou.
Seděla jsem s nimi a uvědomila jsem si, že ať je má rodina jakákoliv je prostě dobrá v dobrém. I ve zlém. Lehla jsem si na svojí oblíbenou půdu, kde si dumám, koukla na svůj výhled a napsala jsem další texty, který mne někdy probouzejí ze spaní.
Tak to byl můj obyčejný výlet. Nakonec jako za starých dobrých časů mě děda ve svých 89 letech odvezl na autobus. Až s podivem jsem zírala jak odvážně a rychle jezdí na svůj věk. A dal mi klíče od chalupy. Takže asi už mám chalupu. Jdu psát.
