MLADÍ A NEKLIDNÍ: Zkoušejí jenom netalentovaní

Minulý víkend jsem se ve Strašnickém divadle zúčastnil akce The 24 hour plays.

Long story short: Jedná se o mezinárodně licencovaný projekt, který vznikl na Broadwayi, odkud se rozšířil do řady dalších zemí. V rámci projektu vznikne během dvaceti čtyř hodin pět krátkých divadelních inscenací od napsání textu, přes nazkoušení až po večerní premiéry.

Krom toho, že jsem všestranně talentovaný herec, kulturista a matematik, někdy píšu i divadelní hry. Kejvnul jsem na to, že se tohohle maratonu zúčastním jako autor.

Pátek 22:00 – Pět dramatiků, pět režisérů, dvacet pět herců, dva dramaturgové a dva scénografové nervózně posedávají v potemnělém sále divadla. Každý herec si měl přinést rekvizitu, kterou musí autoři do svých příběhů zapracovat. Herci a režiséři šli následně spát (většina skončila ve vedlejší hospodě), aby nabrali sílu a my autoři jsme obsazovali naše nenapsané hry. Fungovalo to jako na na těláku na základce. Prostě jsme se pohádali o nejlepší hráče.

23:00 – Můj dream team obsahuje Terezu s bezdrátovým repráčkem, Tomáše s upíříma zubama, Markétu s basovou kytarou, Dana s ovčím sýrem a Pavla s pepitovým sakem. Super, to se bude psát samo. Uzávěrka je v sedm ráno. Času dost.

23:30 – Se svými konkurenty piju pivo na baru.

0:00 – Piju pivo, znáte to, čeká nás dlouhá noc.

0:30 – Piju pivo a fakt mě to baví. Ostatní už píšou, srabi.

2:00 – Ou shit, mě nic nenapadá, dám si radši pivo.

2:30 – Uf, radši to zabrzdím. Kafe a pivo.

3:00 - no tak jo, jdu na to. Pouštím si do sluchátek soundtrack v Vetřelci, otevírám Word a čumím na prázdnou obrazovku. Ta po deseti minutách zhasne a já v temném odrazu notebooku uvidím svůj obličej. Rychle zahýbu myší, abych se na sebe nemusel dívat a nestih si uvědomit jak moc jsem v prdeli.

Kolegové už odevzdávají hotová díla, mě už po šestý hraje Vetřelec a pořád nemám hotovo. „Ach jo“ vzdechnu tak hluboko, až se roztřese můj stolek. To je ono! Konečně začínám:

(Tomáš a Tereza leží v posteli)

Tomáš: Máš sexy hlas.

Tereza: Řekni to hloub a prodluž to Á.

Tomáš: Není to správně česky, ale oukej. Hláááás.

Tereza: Cítíš to? Ta postel vibruje. Musíš mluvit takhle nízko, ne jako buzna.

Tomáš: (mluví nízko, Terezu to vzrušuje) Dobřééé. Dělááám to takhle dobře?

Tereza: Ano, buď ještě víc drsnej.

Tomáš: Jasně. (vytáhne umělý zuby) To mám ještě z Helouvínskýho večírku, ale bude se to hodit i na sedmnáctýho listopadu. (nasadí zuby a zpívá) Ať mír dál zůstává s touto krajinou... Tak co jsem drsnej? Voníš jako jarní louka.

Tereza: Bez těch klišé, poprosím.

Tomáš: Promiň. Jsi zlobivá holka. Ošklivá špinavá. Zlá, zlá holka. (snaží se o sex) A holíš si knírek.

Tereza: Možná, kdybys radši zkusil zazpívat něco od Nika Kejva.

Tomáš: Dobře víš, že mám radši Džastina Bíbra.

Tereza: Musím ven, na panáka.

Tomáš: Přineseš mi Mirindu, puso?

7:00 – odevzdávám svou hru. Jmenuje se Vibrace. Pošlu tam vítězné pivo, nařizuju budík a padám na gauč. Za dvě hodiny mě totiž čeká generálka zamilovaného Shakespeara v Divadle pod Palmovkou. Režisér mě zabije, to je jasný.

Zbytek rána mám v mlze, vystřízlivím až v hrobce jako Romeo. Právě jsem se otrávil smrtelným jedem, umírám vedle Julie a dojde mi, že jsem si v portále zapomněl dýku, kterou se má Julie zabít. Kolegyně Kamila se teda škrtí nebo co, nevím oči mám zavřené. A režisér po dvou hodinách muk, které jsem si na dnes připravil, konečně zařve na celé divadlo. „Tomáši, vy jste takovej kokot!“

Ano, to už vím dlouho, ale aspoň napíšu hru za pár hodin. Ne jako ten suchar Shakespeare. Lituju herce, co se to teď učej. A těším se na večerní premiéru. Určitě to bude takovej průser, že ten hard atack konečně dostanu. Jupí.