21. dubna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

MLEJNEK: Poslední bitva vzplála? Strana českých komunistů je na smrtelné posteli. Přesto ještě může škodit

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Jiří Dolejš a celá KSČM teď řeší co dál. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Dolejš a celá KSČM teď řeší co dál. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

PRAHA Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) je nositelkou několika paradoxů. Ten poslední bije do očí od podzimních voleb skoro každý den. Vůbec nejhorší volební výsledek strany v celých jejích dějinách, tedy od založení KSČ roku 1921, zároveň poskytl reálnou šanci na – byť spíše nepřímé – vládní angažmá.

Něco podobného však bylo ve hře již po volbách 2006, kdy se jeden čas rýsovala koalice ČSSD Jiřího Paroubka a KDU-ČSL Miroslava Kalouska právě s podporou komunistů. Lidovecká členská základna se ale postavila rázně proti a celá konstrukce se rychle zhroutila. Roku 2006 měli komunisté každopádně velkou smůlu, neboť součet mandátů KSČM a ČSSD činil rovnou stovku, a chyběl tedy jeden jediný mandát ve prospěch jedné či druhé strany, abychom se stali svědky menšinové jednobarevné vlády Jiřího Paroubka opřené o komunisty.

V roce 2006 KSČM získala skoro 13 procent hlasů, o čtyři roky dříve dokonce 18,5 procenta, což znamenalo polistopadový vrchol. Na konci roku 2005 měla skoro 90 tisíc členů, na konci toho loňského 37 tisíc. Pořád jde a od roku 1990 vlastně stále šlo o nejpočetnější politickou stranu u nás. Komunisté však vymírají, úbytek členské základny je dán především demografickými zákonitostmi. Perspektiva proto moc růžová není.

Rudé a protestní hlasy

Vysoký počet členů odrážel skutečnost, že komunisté byli po čtyři desítky let totalitní státostranou a rudá knížka nutnou podmínkou kariérního vzestupu. Po Listopadu ale většina členů partajní legitimace zahodila, někteří z nich pak přestoupili jinam. Kdo zůstal? Ti, kdo komunistické ideologii alespoň trochu věřili, a také ti, kdo neměli dostatek pružnosti či schopností, právě i kvůli věku, aby svůj život ještě zkusili přeřadit na jinou kolej. Přičemž u mnoha lidí, a zdaleka nejen u komunistů, v praxi často nejde přesně rozlišit, zda někam vstoupili z přesvědčení, nebo zda zastávají určité přesvědčení, poněvadž někam prostě vstoupili. A nezřídka to u sebe nejsou schopni rozlišit ani oni sami.

Komunisté a jejich rodiny tak po Listopadu tvořili zvláštní segment společnosti, nostalgicky obhajující starý režim, a tudíž i hyperkritický k režimu novému a též k USA, NATO a západním institucím. Ve volbách pak KSČM získávala rovněž protestní hlasy ode všech, kdo dostali nešťastný nápad vylít si aktuální frustraci volbou komunistů.

Počátkem devadesátých let všeobecně panovalo mylné přesvědčení, že komunisté brzy vymřou. Tajemství jejich přežívání však spočívá v dalším z paradoxů provázejících komunistickou existenci. Změna režimu totiž přinesla též změnu kvality života. Z hlediska životního prostředí, zdravotní péče či kvality potravin. Průměrný věk se rapidně zvýšil členy a voliče KSČM nevyjímaje. Pokud by naděje dožití zůstala zachována na úrovni osmdesátých let, komunisté by se asi dávno propadli pod pět procent. Žije se lépe, žije se radostněji – nicméně až poté, co komunisté ztratili moc.

Hrozí ale nějaký revival komunistické diktatury, třeba právě kvůli případnému (polo)vládnímu angažmá? Mnozí komunisté vyhlížejí na první pohled hodně nebezpečně. Zejména místopředseda Josef Skála, jenž si nyní brousí zuby na předsednický post. A sází na bojovou rétoriku, ani ne snad revoluční, jako spíše stalinskou, až patologickou. U příležitosti sedmdesátého výročí „Vítězného“ února Skála například v Haló novinách obvinil z neúspěchu socialismu Západ, který prý vyhrožoval „atomovými hřiby“ a „neštítil se žádného darebáctví“. „Ustát tak krutou přesilovku“ bylo pro komunistický tábor „na samém pokraji sil“. Pokud se tedy po únoru 1948 děly nějaké špatné věci, šlo o „tragické přehmaty v sadistickém obklíčení“.

Myslí to Skála vážně? Nebo jen provozuje cynickou hru, jak se vyšvihnout do čela strany díky hlasům delegátů, jimž schopnost zdravého úsudku nenavrátí už ani ta nejvyspělejší polistopadová medicína?

Současné nebezpečí

Skálův „radikalismus“ však odkazuje ke třetímu paradoxu současné KSČM. Ta je často označována za „radikální levici“. Nicméně pro mladší generace není zabedněný stalinismus vůbec sexy. Komunisté totiž nová levicová témata – například gender, práva menšin i zvířat či kdejaké alternativní přístupy k životu – radikálně pomíjejí, jelikož přestárlé členské základně se zdají odpudivější než kapitalismus. V tomto ohledu si mnohem více notují s Okamurou, Hradem a hradním křídlem v ČSSD. A tudíž s nimi začínají splývat, poněvadž ani na narudlé rusofilství nebo přímo putinofilii nemají monopol.

Ovšem na českých komunistech jsou asi nejrizikovější právě jejich vazby k Rusku a současnému kremelskému režimu. Každý, kdo si s nimi politicky zadá, musí těmto vazbám alespoň z části vyjít vstříc. KSČM zůstane bez ohledu na výsledek sjezdu v agonii, smutné však je, že může Českou republiku geopoliticky pootočit směrem k Rusku ještě ze smrtelné postele.

JOSEF MLEJNEK JR., politolog
  • 10Diskuse




Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!