Nárokovaná odbornost dodává jakémukoliv argumentu ve veřejné diskusi na váze. Pokud je ale tento argument výsledkem procesu z odborného hlediska pochybného, zaslouží si být jako takový odkryt.
V dříve uveřejněném komentáři poukázal jeden z nás na to, že nedávno zveřejněná studie think tanku Evropské hodnoty o výhledu vývoje vnějšího bezpečnostního prostředí ČR, obsahující pouze katastrofické scénáře, navíc s absurdně vysokými pravděpodobnostními hodnotami, není odbornou studií, ale projevem ideologie, který připravuje půdu pro radikální opatření odůvodněná jako prevence proti (neurčitým a nejistým) budoucím hrozbám.
Maskované ideologické projevy ve spojení s oslňující mediální (sebe)prezentací jsou pro vystupování Evropských hodnot příznačné. Byť se jejich úsilí “bránit liberální demokracii” může na první pohled jevit chvályhodné, zvolené způsoby bohužel pouze přispívají k neutěšenému stavu veřejné debaty o bezpečnosti.
Na metodě záleží
Nutno předeslat, že činnost Evropských hodnot považujeme za problematickou ne proto, že nesdílíme jejich názory. Jako badatelé máme různé hodnoty a pohledy na svět, které se do našeho výzkumu nějak promítají. Používáme často odlišné vědecké přístupy a metody, které, jak věříme, nás vedou k poznání společnosti (a mohou tak přispět ke kompetentnějším i citlivějším veřejným politikám). Sdílíme ale základní představu o tom, co je výzkum solidní: systematický, kritický, poctivý v zacházení s daty a transparentní. Takový výzkum je časově náročný, uznávaným odborníkem se člověk nestane přes noc a výsledky jeho práce jsou zpravidla potvrzovány ustáleným mechanismem kolektivního odborného přezkoumání (peer review).
Evropské hodnoty jsou v mnohém přímou antitezí této sdílené představy. Díky tomu jsou schopny zaplavovat veřejnou debatu obrovským množstvím „expertních studií“, vyznačujících se interpretací striktně na základě (neokonzervativní) ideologie a často nedostávajících základním etickým standardům jako přiznávání cizího autorství analytických závěrů, jejichž kompiláty nezřídka vydávají za vlastní výzkum. Tento “výzkum” přitom slouží k posílení legitimity jejich dalších příspěvků do veřejné debaty v podobě komentářů apod.
S metodou si přitom hlavu nelámou. Ze strukturované kolektivní rozvahy, kterou slibuje “osvědčená metoda” Delphi, se například při psaní výše zmíněných katastrofických scénářů stává pouhá anketa, ve které byly osloveny dva tucty náhodně seskládaných odborníků (z různých oblastí, hlavním tématům scénářů jako je migrace a radikalizace často vzdálených) o číselné odhady pravděpodobnosti komplexního vývoje. Na kritiky je poté přesouváno břemeno dokazování, že kalamita je zcela vyloučena a (rozsáhlá) preventivní opatření jsou proto zbytečná.
Nezřídka se odvolávají na tvrdá data sesbíraná renomovanými výzkumnými institucemi, která nicméně podrobují ideologické a účelové interpretaci. Příkladem mohou být závěry učiněné z nedávného výzkumu STEM. Protože 31,5% dotázaných věří, že rozšíření NATO bylo porušením slibu danému Moskvě a protože to samé tvrdí prokremelské zpravodajské portály, vyplývá z toho – údajně –, že propaganda šířená Kremlem je „zjevně“ účinná. Zcela upozaděny zůstávají výsledky v nesouladu s a priori zaujatou argumentační pozicí – například že pouze 4,5% dotázaných vnímá Spojené státy jako vážnou hrozbu pro ČR.
Ideologicky i odborně zkreslenou interpretací trpí také výstupy v oblasti extremismu. Hlavní devízou Evropskými hodnotami ambiciózně navrhovaných přesnějších definic extremistických výkladů islámu se zdá být podpora tvrzení, že v podobě ISIS čelíme zatím nejextrémnějšímu islámu vůbec. Samotné definice ale čerpají pouze z úzké výseče odborné literatury a nejsou odvozeny za pomoci logického postupu, díky čemuž selhávají v uplatnění na konkrétní případy. Například, představitelem islamismu je zde jakési abstraktní Muslimské bratrstvo, jehož skutečné odnože působící v praktické politice se ale definici již vymykají. Podobně ideologicky podbarvený je i předpoklad přímé vazby mezi islamistickou idelogií a radikalizací, který pomíjí mnohými odborníky zdůrazňovanou sociální rovinu radikalizačních procesů.
Samostatnou kapitolou je stigmatizace části argumentačního prostoru pomocí konceptů jako dezinformace, propaganda a „hybridní hrozby“. V podání Evropských hodnot se přitom dotýká i pozic, které jsou v západní odborné debatě legitimně a nezřídka dlouhodobě vyjadřovány, například pochybností o věrohodnosti závazku ke kolektivní obraně NATO. Ti, kdo nesdílejí například vysvětlení Evropských hodnot týkající se asertivní ruské zahraniční politiky a mezi jejími příčinami nacházejí třeba i necitlivé kroky činěné Západem, jsou tak nezřídka označováni za agenty Kremlu nebo přinejmenším naivní oběti ruské propagandy. Z hlediska “strategické komunikace”, jíž jsou Evropské hodnoty propagátorem, je podobná stigmatizace téměř jistě kontraproduktivní.
Nejde nám, zdůrazňujeme znovu, o kritiku názorů na důležitá společenská témata. Naše kritika směřuje ke stírání hranic mezi ideologií a odborností a je hodnotová pouze potud, pokud ukazuje na maškarádu, ve které jsou tyto názory představovány jako výsledky seriózního výzkumu. Názorně toto stírání odkrývá reakce Evropských hodnot na kritiku jejich návrhu reformy azylového a imigračního systému EU na stránkách migraceonline.cz. Byť tato kritika přesvědčivě poukázala na to, že autoři postrádají základní orientaci v dané problematice a jejich návrh je v rozporu s našimi mezinárodními závazky a stávající evropskou legislativou v oblasti uprchlictví, byla Evropskými hodnotami označena prostě za odlišný, byť stejně platný názor.
Za lepší veřejnou debatu
Bez hodnot do debaty o politických otázkách vstupovat nelze. Nárok na odbornost v ní ale musí být podepřený seriózním výzkumem nebo praktickými zkušenostmi v dané oblasti, díky němuž mohou odborná tvrzení stavět na pevných základech a být zasazována do širších souvislostí.
Evropské hodnoty jsou jen jedním, byť krajním příkladem, kam až může stírání hranic ideologie a odbornosti ve veřejné debatě dojít.
Jak tomuto stírání vzdorovat? Díl břemene spočívá na sdělovacích prostředcích, které by i v éře infotainmentu a věčného hladu po „mluvících hlavách“ měly zkoumat zdroje nárokované odbornosti stejně jako jejich diváci, posluchači a čtenáři.
Díl ale spočívá i na nás samotných. Jednou z příčin viditelnosti Evropských hodnot je totiž nečinnost značné části akademické obce zabývající se politicky relevantními tématy, která může být motivována pracovním vytížením, ale i neochotou k společenské angažovanosti.
To je třeba změnit, a budeme se snažit vyjít v tomto příkladem.
Jan Daniel, Ondřej Ditrych, Jan Ludvík, Dagmar Rychnovská, Michal Smetana, Benjamin Tallis, Tomáš Weiss a Jakub Záhora
Autoři působí na Fakultě sociálních věd UK, Ústavu mezinárodních vztahů, Metropolitní univerzitě Praha a v Asociaci pro mezinárodní otázky.
