Moc může být stejně tak mužská jako ženská, říká režisérka Katharina Schmitt

Lidovky.cz: Proč jste se rozhodla adaptovat pro divadlo zrovna scénář k filmu O slavnosti a hostech? Navíc je to vaše první česká látka, že?
Ano. O slavnosti a hostech je látka, která na mě už před lety udělala obrovský dojem, a která se mnou zůstala velmi dlouho. Film jsem poprvé viděla, když jsem ještě studovala režii na DAMU, a vždycky jsem měla pocit, že ten scénář není jen návod na film, ale literatura, něco jako hra od Becketta. Často jsem si na ten text vzpomněla v různých politických souvislostech. Je to nadčasový text, který se zabývá mocenskými mechanismy a dá se aplikovat na různé aktuální okolnosti. Už několik let jsem si přála inscenovat ho v Čechách.

Lidovky.cz: Co na váš záměr říkal Jan Němec?
Asi před rokem jsem mu napsala, jestli nám dá práva. Nejdřív mi řekl, že v žádném případě, že nesnáší divadlo. Pak jsem se s ním sešla a řekla mu, že takové divadlo, které on nesnáší, já taky nesnáším, a vyprávěla jsem mu o svém konceptu. Nakonec souhlasil, což mi udělalo obrovskou radost, ale měla jsem také obavy, protože je to pro mě mistrovské dílo a chtěla jsem to udělat dobře. Naše inscenace je adaptace scénáře, nejde o kopii filmu, nešlo mi to, popsat konec 60. a začátek 70. let tady, ale o obecnější pohled na na téma mocenských vztahů a vazeb.

Lidovky.cz: Jan Němec sám i v nedávno vydané knize říká, že mu nešlo o tehdejší politickou situaci, ale o obecnější moralitu a alegorii moci. Určitě je to téma, které je v podstatě aktuální v každé době, v každé politické situaci, dnes zas jinak než v 60. letech.¨
To je pravda. Navíc v inscenaci hrají herci od těch nejmladších, kterým je kolem pětadvaceti, až k těm starším, kterým je kolem pětapadesáti šedesáti, a každý z nich má jiné zkušenosti s totalitou. Někdo ji zažil, někdo vůbec ne, takže úhly pohledu jsou velmi odlišné. Já jsem vyrůstala v západním Německu, takže můj úhel pohledu je zase jiný. Asociace jsou různé, a doufám, že i publikum bude reagovat různě podle toho, co kdo zažil.

O slavnosti a hostech (Studio Hrdinů, režie Katharina Schmitt).

Lidovky.cz: Němec s Ester Krumbachovou záměrně do filmu obsadili neherce, a to tak, že buď charakterově korespondovali s rolí, anebo byli naopak v jejím protikladu. Neměla jste chuť přistupovat k hercům také tak?
Ne, protože si myslím, že velká kvalita toho filmu spočívá jak v obsazení, tak v tom, jak mistrovsky je sestříhán. Je tam důležitý rytmus střihu a detailů. Bylo mi jasné, že pro divadelní práci, která stojí na práci s energií lidí v prostoru a trvá přes hodinu a půl, musím pracovat s hercem úplně jinak. Vybrala jsem lidi, kteří typově sedí, ale jsou to všechno zkušení herci, kteří interpretují postavu.

Lidovky.cz: Říkala jste, že každý z herců má jinou zkušenost s totalitou, pracovala jste s tím nějakým způsobem?
Ne ve smyslu, že by tam byly osobní výpovědi herců. Ale samozřejmě jsme během zkoušení hodně mluvili o vlastních asociacích a zážitcích, z toho se pak vyvíjely mizanscény i to, jak herci postavy vnímají. Každý musel trošku s kůží na trh a vyjádřit se k tématu. To je jedna z věcí, které mě na divadle zajímá – je to prostor pro debatu s lidmi, kterých si vážím, a kteří mě zajímají.

Lidovky.cz: Byl nějaký motiv ze scénáře, nebo téma, které jste akcentovala víc? Komunikace, provázanost osob v malém kolektivu a jejich reakce na sebe a na situaci...
Jedna linie jsou různé lidské typy a jejich reakce na vnější tlak, a pak téma moci. Zajímá mě, co se stane se společností, které chybí vůdce. Ve filmu hraje hlavní roli Hostitele Ivan Vyskočil, u nás je to ženská role a hraje ji Eva Salzmannová. Zajímavá je pro mě poslední scéna filmu, kde se hostitelka vydává s muži na štvanici muže, který utekl, a ostatní tam zůstanou - mohli by teoreticky odejít, nikdo je nehlídá, ale oni zůstanou a začínají se starat o slavnost, zhasínají svíčky, dělají tam pořádek. V naší adaptaci to bude trošku jiné, akcent dáváme na to, co si počne společnost, která je zvyklá na autoritativní režim, když režim padne. Což mi přijde v Čechách aktuální téma. Zároveň mi ale nešlo o nějakou přímočarou aktualizaci, chtěla jsem to téma nahlížet abstraktním způsobem. Nicméně já to dělám v konkrétních souvislostech, v konkrétním městě, s konkrétními lidmi, bez toho to nemá smysl.

Lidovky.cz: Téma je tedy zasazené do dneška, ale zůstává v abstraktní, symbolické rovině?
Ano, to byla naše snaha. Doufám, že se to povedlo.

Lidovky.cz: Proč jste si ale vybrala do hlavní role ženu?
Upřímně řečeno, původní scénář se mi zdál trošku sexistický v tom, že hlavní hybatelé děje jsou chlapi... Ester Krumbachová měla ke scénáři zajímavou poznámku, že ženy jsou tam jen takové křoví, které vypadá příjemně. Moje základní potřeba je vždycky vyprávět vyváženě, a taky si myslím, že moc může být stejně tak mužská jako ženská. Chtěla jsem silnou ženskou postavu.

Z inscenace O slavnosti a hostech (Studio Hrdinů)

Lidovky.cz: Jak probíhaly zkoušky?
V životě jsem nezažila nic takového. Během prvních čtrnácti dnů měl náš skladatel vážnou nehodu - rozlomil si lebku a málem zemřel, byl tři týdny na jipce, museli jsme ho nahradit. Jeden herec byl dvakrát v nemocnici kvůli zádům, jedné herečce zemřela babička, a Jaroslavě Pokorné, původní představitelce hlavní role, vyhořel byt. Měli jsme pocit, že nás pronásleduje nějaký zlý duch.

Lidovky.cz: Už jste zmínila, že ve scénáři je hodně postav, velkou roli tam hraje prostor, vztahy mezi postavami, a to i fyzicky – jejich přemisťování, rozestavění... Jak jste pracovala s prostorem?
Právě z těchto důvodů jsem inscenaci koncipovala jako divadelní procházku Veletržním palácem. Bylo mi od začátku jasné, že to nechci vyprávět s centrální perspektivou, ale že mě zajímá cesta – ona filmová cesta do lesa, cesta dolů, kde se pak dějí různé věci... Je to totiž taky trochu hrůzostrašná pohádka. Začínáme nahoře, pak se jde do menšího sálu, a závěrečná hostina je ve velkém sále.

Lidovky.cz: Žijete už dlouho napůl v Čechách, napůl v Německu. Studovala jste v Praze, máte za sebou několik inscenací v různých českých divadlech. Se Studiem Hrdinů jste spjatá od začátku, stála jste u jeho zrodu před dvěma lety. Jak se podle vás naplnil původní záměr? Je pro vás práce tady pořád smysluplná?
Je to lepší a lepší, všichni jsou nadšeni. Na začátku to bylo jak logisticky, tak finančně těžké, teď se podmínky zlepšují. Taky známe lépe ten prostor i sebe navzájem. Vždycky jsem toužila pracovat s týmem podobně naladěných lidí. Kamila Polívková, Michal Pěchouček, Jan Horák – každý z týmů má jinou estetiku, ale zároveň spolu naše věci souvisí, vznikají v dialogu. Důležité pro mě taky je, že zatímco v Německu působím více jako dramatička, píšu hry, tady jsem víc režisérka, a mám tu okruh stálých spolupracovníků, se kterými mě baví pracovat, a za kterými se chci vracet – jako je scénograf Pavel Svoboda, herečka Ivana Uhlířová, Jiří Štrébl... To jsou moje důležité vazby na Prahu.

Lidovky.cz: Jak vnímáte rozdíly v české a německé mentalitě? Změnilo se vaše vnímání toho za dobu, co žijete jednou nohou v Česku?
O tom bychom mohly mluvit několik dní... Je to pro mě zároveň frustrující i obohacující. Můj osobní dojem je, že spojujících prvků v kultuře a v mentalitě je mnohem víc než rozdílů, v tom jsem optimistická a snažím se to spojit ve své práci. Na příští rok plánuji v Německu projekt s českými herci.

Lidovky.cz: A kde jste doma?
U lidí, kteří jsou pro mě důležití. A taky v jazyce, ale to je víc němčina. To je právě ten rozpor.

Lidovky.cz: Myslíte tedy v němčině, ne v češtině?
To je právě zajímavé - na podzim jsem byla v Německu na operaci, kde jsem dostala narkózu. A když jsem se probudila, zdravotní sestra mi říkala – co to bylo za jazyk, kterým jste mluvila? Byla to čeština. Nevědomky jsem asi přemýšlela česky.

Lidovky.cz: Co dále plánujete?
V únoru jsem měla premiéru v Liberci - Hořké slzy Petry von Kant od Fassbindera. Můj další plán je, že mám psát hru pro divadlo v Manchesteru, a pokud to vyjde, tak ji budu i režírovat. Na podzim mám také dělat svou vlastní hru pro Český rozhlas, na to se moc těším. Jak jsem teď režírovala v Liberci a v Praze, tak jsem ráda, že se můžu zase chvíli věnovat literární práci. Trochu si odpočinout od toho stresu každodenního divadelního zkoušení.