„Prestiž písemného vyjadřování obecně klesá, klade se větší důraz na schopnost vyhledávat informace a umět je prezentovat. Od žáků i jejich rodičů slýcháme, že učit pravopis je zbytečné. Počítač prý všechny chyby odstraní,“ říká učitelka češtiny Dana Nováková. Vysvětlovat, že textové editory nezachrání vše a že ovládání pravopisu má svůj význam i v 21. století, se jí prý spíše nedaří.
Podobnou zkušenost má i její kolegyně z gymnázia Zdena Srncová. Studentům prvních ročníků dává vždy na začátku školního roku diktát – a chyb v něm nachází rok od roku víc. „Dokonce jsem už kvůli tomu snížila hranici známkování, abych nemusela dát hned napoprvé celé třídě pětku,“ stěžuje si.
Kdo se nenaučil psát na ZŠ, na střední to nedožene Lingvisté a učitelé českého jazyka se v hlavních příčinách nezvládání pravopisných pravidel shodují: Děti málo čtou a naopak tráví mnoho času elektronickou komunikací, při níž se na správnost jazykového projevu tolik nehledí.
„Při práci na počítači lidé často spoléhají na automatickou kontrolu pravopisu, tedy na to, že počítač za ně chyby opraví. Píšou SMS a e-maily, v nichž se pravopisné i jiné chyby většinou akceptují. Jsem přesvědčena, že některé pravopisné jevy lze zvládnout jen soustavným procvičováním. Jenže počet hodin češtiny na základní škole je nízký a na středních školách se jazyková výchova mnohdy redukuje na napsání slohových prací a jednoho diktátu za pololetí,“ uvádí prof. PhDr. Jana Svobodová, vedoucí katedry českého jazyka a literatury s didaktikou ostravské pedagogické fakulty.
Ve veřejné komunikaci se podle bohemistů stále více prosazuje rys neformálnosti a uvolněnosti, který s sebou nese snížení zájmu o konvenční podobu textů, včetně jejich složky pravopisné. Nové oblasti komunikace, jako jsou internetové diskuze, e-mail nebo SMS, si vytvářejí vlastní způsoby grafického záznamu slov a už ze své podstaty podporují benevolentní přístup a nerespektování pravopisných pravidel.
Přibližnou a ne zrovna lichotivou představu o úrovni písemného vyjadřování nabízejí internetové diskuze. Uživatelé se v nich občas hádají, kdo z nich se dopustil většího počtu pravopisných chyb a překlepů, podle čehož pak hodnotí úroveň pisatele. To by samo o sobě poukazovalo na tendenci připisovat bezchybnému projevu jistou váhu.
Napadající však ve svém diskusním příspěvku mívá leckdy víc hrubek než napadený. Ne každý se také s úsilím diskutovat na internetu bez pravopisných chyb ztotožňuje. „Pravopis si tu hlídá jen blbec. Kdybych měl přemejšlet nad každym y/i, než bych odepsal, byla by už diskuze uplně jinde,“ uvedl v diskusním fóru přispěvatel s přezdívkou miroslaf.
S problémy s pravopisem ale zápasí i na katedrách českého jazyka filozofických fakult. „Přiznávám, že pravopisné chyby občas dělám i já. A jak jsem si všimla, chyba se vloudí i do písemných projevů docentů a profesorů,“ říká studentka bohemistiky Petra Kuchařová. Příčinu tohoto stavu vidí Petra v nedostatečné výuce pravopisu na českých školách. Na gymnáziu prý probírali jen literaturu a jazykové rozbory, o pravopisu se předpokládalo, že ho zvládli už na základní škole. A vysokoškolské studium češtiny se pravopisu – pochopitelně – nevěnuje.
Shoda podmětu s přísudkem zůstává beze změny Podle PhDr. Vladimíra Pfeffera z Ústavu bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě ale není příčina potíží jen ve výuce. „Problém je i v samotných Pravidlech českého pravopisu. Některé části zůstaly stále oříškem, například pravopis velkých písmen.“
Posoudit výuku češtiny a pravopisu na základních a středních školách si ale netroufá. Jisté prý však je, že se zhoršily její výsledky, což je patrné v písemných projevech uchazečů u přijímacích zkoušek.
„Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že kultura jazyka nespočívá jen v pravopisných znalostech, ale především v tom, jak umíme jazyk používat, zda například dokážeme formulovat své myšlenky do slov a přizpůsobit celkový styl jazykového projevu dané situaci,“ říká PhDr. Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český AV ČR.
Napětí mezi mluvenou a psanou češtinou je však podle některých odborníků neúnosně velké. Někteří proto volají po co možná největším zjednodušení pravidel. Především v devadesátých letech minulého století se vyskytovaly odvážné a nepříliš reálné plány na zrušení tvrdého Y. Žádná radikální reforma češtiny však dnes na obzoru není. Dnešní pravidla o shodě podmětu s přísudkem nebo vyjmenovaných slovech se tak budou čeští žáci nejspíš učit i za dvacet let.
