Cestování po Libyi připomíná hodinu dějepisu. Tak třeba perla starověkých měst Leptis Magna je stará tři tisíce let a Římané zde kromě chrámů, lázní, divadla a trhu vybudovali i amfiteátr pro 25 000 diváků. Přesně tolik lidí pak mohlo sledovat pravidelný program: zrána hody lvů pochutnávajících si na spoutaných vězních, pak zápasy křesťanů s šelmami a nakonec zlatý hřeb – gladiátorský zápas. Dnes nám tuto zábavu přibližují mozaiky v leptiském muzeu.
Leptis dá za pravdu těm, kteří tvrdí, že antické památky jsou lépe zachované mimo Evropu. Procházka mramorovými ulicemi přenese duši do dávných dob, kdy zdejší obyvatelé čile obchodovali s Garamanty, dnešní Germou – prvním původním libyjským královstvím. Někdo přisuzuje Garamantům a jejich předkům autorství kamenného umění v jižní Libyi – malby lidských postav, aktů a scén milování na stěnách pohoří Akakus, které jsou stejně jako Leptis na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Údolí Wadi Mathedous je zase kolekcí rytin, z nichž mnohé jsou staré až 12 000 let. Široko daleko kolem se rozkládá poušť. Že byla Sahara kdysi zelená, si lze představit jen stěží. V době ledové se tu ale rozléhaly lesy a jezera a vládlo zde příjemné středomořské klima.
Z neolitických lidí, kteří nám zanechali své umění ve skalách, vzešli Berbeři, původní obyvatelé severní Afriky. Z kočovného kmene pastevců pochází i libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, známý tím, že i na zahraniční cesty vyráží se svým stanem. V něm přebývá mnohdy i v samotné Libyi. Z obavy o bezpečnost žije tento diktátor nomádským životem, mění místa svého pobytu a nikdo neví, kde právě je – zda ve stanu, nebo v některém ze svých paláců. Kdysi pohledný muž ztloustl a zestárnul a také změnil svou politiku. Donedávna zcela uzavřená totalitní země podezřelá z podpory terorismu se v roce 2003 otevřela světu i turistice. Cestovat se zde může ovšem jen s cestovní kanceláří, průvodcem a povolením od turistické policie.
Libye je velmi laciná. Plnou nádrž benzinu pořídíte za 6 eur. Ropa je také hlavním vývozním artiklem, vše ostatní se dováží. Sami Libyjci jsou lidé poměrně lenošní, díky ropnému bohatství mají mnoho věcí zdarma či levně, a tak si jich nedokážou vážit a nic je k práci nenutí. Voda se neplatí, elektřina je za babku, stejně jako benzin, na dům získají půjčku od státu... Neexistují prakticky žádné daně. Ale cestovní kancelář vás odrbe, jak může. Bez ní totiž nedostanete vízum ani povolení k pohybu v zemi.
Do pouště je nutné vyjíždět nejméně ve dvou džípech. Cesta z Akakusu do Tazerby a Ajdabiye sice stojí za to, ale mnohé úseky skutečně připomínají konec světa. Pokud by se vůz porouchal, bez druhého byste byli ztraceni. Sahara skrývá mnohá tajemství a překvapení – například slaná jezera. V Ubari se džíp vydá do moře písečných dun, zdolává jednu za druhou a po mnoha kilometrech dorazí k modrému oku naplněnému slanou vodou. Koupání zde připomíná to v Mrtvém moři – plavete na hladině a kolem sebe pozorujete vysoké oranžové a žluté duny.
Drahokamem pouště je vulkán Waw Namus. Vynoří se z ničeho nic z písečné roviny – obrovský kráter se třemi jezírky v jícnu a novým menším kráterem v centru. Černý lávový písek svítí pod doteky slunce jako diamant a při bližším pohledu v něm najdete zelené krystalky z nitra Země.
Západní část libyjské Sahary obývají Tuaregové – hrdí lidé a milovníci svobody, tradičně nomádi. Odívají se do dlouhých rób a turbanů a muži nesmějí ukázat svou tvář – především někomu výše postavenému. Turbany taguelmoust jsou symbolem tuarežské identiny, mívají indigovou barvu, z níž vzešlo i jméno Modří lidé Sahary.
Obdivovat tuarežskou kulturu lze v době festivalů v Ghatu a Ghadamesu. Procházka jeho úzkými uličkami připomíná pohádky Tisíce a jedné noci. V létě je ale město jako po vymření, vzhledem k teplotám kolem 40 stupňů sem zavítá jen málokterý turista. Obchody bývají zavřeny, sezona začíná až v říjnu. Na trhu v hlavním městě Tripolisu se soustředí nabídka levného zboží z Číny a Indie, ale i zlato z Dubaje a Saúdské Arábie, dýky džambíje z Jemenu a tuarežské náhrdelníky s kmenovými symboly.
České kříže u Tobruku
Tripolis je také na rozdíl od zbytku Libye kulinářským místem. Špičkový je trh, kde si sami vyberete rybu, kterou vám připraví se zeleninou a brambůrky. Ve starém městě je řada tradičních čajoven a restaurací, kde se sedí téměř na zemi, na barevných divanech. Mezi pochoutky patří ovčí žaludek plněný masem s rýží a bylinami osban, ryba s omáčkou z paprik a rajčat tadžín, libyjské párky ozhe mergaz či lehce kořeněné maso. Typický místní čaj se podává s mátou a vařenými mandlemi. Alkohol zde nenajdete, v tomto je Libye stoprocentní muslimskou zemí.
Připomínkou bojů 2. světové války, jichž se účastnili i Češi, je Tobruk – město blízko hranice s Egyptem. Útlé kříže vzpomínají na padlé z řad spojeneckých vojsk, německým vojákům byl postaven hrad ve stylu místních qasrů. Mnohem hezčí jsou ale hrady a zámky starší – třeba zámek v Nalutu, jenž vlastně sloužil jako skladiště. Každá rodina zde měla komůrku, kde schovávala amfory s olivovým olejem a jiné potraviny. Tyto holubí domy jsou dnes muzeem a určitě stojí za zhlédnutí.
Libye je zemí velmi rozmanitou, kde si na své přijdou milovníci historie, sportu i dobrodružství. Pro mě tím nej zůstává Leptis, jeho hrdé, nepokořené ruiny oblévané turmalínově modrým mořem.
O autorovi| Jana Chaloupková, spolupracovnice Pátku
