Vystoupil jsem na stanici Mainz-Römisches Theater, jehož trosky leží hned na...
Vystoupil jsem na stanici Mohuč – Římské divadlo, jehož trosky leží hned na druhém peronu. Moc k vidění toho tam není, něco, co vypadá jako zděné sklepy a náznak čehosi, co mohlo být jevištěm a hledištěm. Antické město Mogontiacum se schovalo do podzemí, nad nímž pak vyrostla středověká Mohuč, která díky mocnému arcibiskupství, jež v ní sídlilo, byla, dalo by se říct, hlavním církevním městem Německa: arcibiskup se honosil titulem primas Germaniae a jako říšský kancléř stál v čele sboru sedmi kurfiřtů, říšských knížat s právem volit římského císaře – český král byl jedním z nich. Dějiny Mohuče jsou proto velmi bohaté a obsáhlé, jde vlastně o jedno z historicky nejdůležitějších měst v Německu, vedle Kolína a možná Cách a Trevíru možná historicky vůbec nejdůležitější.
Dějiny Mohuče jsou proto velmi bohaté a obsáhlé.
S tímto vědomím jsem do onoho města přijel, celý den se po něm procházel a k večeru zase odjel do Frankfurtu. Bylo pondělí, chvílemi mírně mžilo, nebe bylo šedé, stejně jako Rýn, který je tu již skoro veletokem. Na jeho levém břehu tu Římané koncem prvního století před Kristem zřídili vojenský tábor, který se později rozrostl ve město, sídlo místodržícího provincie Germania Superior. Dnes je Mohuč hlavním městem spolkové země Porýní-Falc. Antický předchůdce původně patřil do soustavy táborů, chránicích římské panství v Galii před Germány. V druhém plánu se pak z těchto základen chystala římská invaze za Rýn, jež pak nadlouho zkrachovala masakrem legií v Teutoburském lese (roku 9 n. l.). V tomto imperiálním úmyslu leží základ měst jako Nijmegen (Noviomagus), Xanten (Castra Vetera, později Sanctos), Neuss (Novaesium) a dalších, možná také Bonnu, tedy Bonny - a tedy samozřejmě Mohuče.
Dnes je Mohuč hlavním městem spolkové země Porýní-Falc.
Na památku římské okupace mají v Mohuči centrální muzeum (Römisch-Germanisches Zentralmuseu), jež, předpokládám, je plné náhrobních kamenů, keramických či skleněných střepů, votivních sošek a jiných pozdně římských krámů. Osobně jsem se o tom však nemohl přesvědčit, neboť bylo pondělí a tedy zavřeno. Trochu jsem toho litoval, ale aspoň měl více času na zevlování a procházku v mírném dešti podél Rýna. Plula po něm plavidla různé velikosti, jež bylo pěkné sledovat. Okolí bylo mírně zamlžené, ale z jednodenního výletu, který jsme před patnácti lety podnikli s Viktorem Stoilovem a jeho Míšou – jeli jsme Viktorovým autem - vím, jak je okolí Rýna krásné a plné vinic a romantických hradů, z nichž je člověk nejprve nadšen, ale když pak míjí sedmý a osmý a devátý, již ho to poněkud začíná nudit, ba iritovat. Tak je to ale se vším, nejen s hrady.
Plula po něm plavidla různé velikosti, jež bylo pěkné sledovat.
Na vršku nad starým městem se turistům ukazuje zbytek jakési staré věže, o níž se vypráví, že to má být kenotaf čili symbolická hrobka nejpopulárnějšího vojevůdce klasického Říma, Drusa, nevlastního syna císaře Augusta, pokud si vzpomínám velmi kladné postavy těch bezvadných románů Roberta Gravese vyprávěných koktavým císařem Claudium. Vrchní velitel římských vojsk Drusus v letech 11 až 9 před Kristem sváděl v těchto oblastech boje s nezdolnými germánskými kmeny, s Usipety a Tenktery, potýkal se se Sugumbry a Chetty, pronikl až k Cheruskům, prošel územím Svébů a dotkl se až Markomanů. Když slavně zdolal a načas zkrotil všechny ty divoké Germány, kteří se bránili před civilizací, římským právem a hygienou, a již se chystal vychutnat triumf v Římě, spadl tady někde v Německu z koně a tak nešťastně si zlomil stehenní kost, že za měsíc nato zemřel. V Římě mu senát nechal postavit vítězný oblouk a na počest plemen, jež zdatně pobíjel, připojil čestný titul Germanicus. Věrní legionáři pak mohli nad táborem postavit věž.
Ale ono by to mohlo začít nudit, jako ty hrady na Rýně.
Ale tam jsem nešel. Procházel jsem se městem, které stejně jako všechna větší sídla v regionu Mohan-Rýn dostala koncem války tvrdě po nacistické tlamě. Jsou ta města již dávno opravená, ale ty bombardovací noci jsou na nich znát. Některé historické stavby působí při bližším pohledu dojmem jaksi kulisovitým a reparovaným, byť vše je provedeno s německou precizností a citem pro detail. Stavby z 50. a 60. let jsou většinou ošklivé, kostky bez chuti a zápachu, jedna jako druhá, i když v německy dobrém stavu.
Jak staré uličky města asi před válkou vypadala, si pak lze představit jen z několika málo zachovaných partií, z trsu těch několika strakatých středověkých hrázděných domů, které vypadají jako by byly navlečené do krojů. Jsou obvykle vybaveny důkladnými popisky, jež svědčí o německé touze vše přesně popsat a poučit kolemjdoucí. Obvykle si popisky všechny čtu, ale po dvou třech hodinách rezignuji. Tady jsem si ovšem přečetl, že tyto nejstarší domy jakýmsi způsobem souvisejí s nejslavnějším Mohučanem, Johannesem Gutenbergem. Neboť jakýsi jeho bratranec, jmenoval se Arnold Gelthus, mu na jeho pokusy s tiskem samizdatů (inkunabulí) půjčil 150 zlatých (s pětiprocentním úrokem), za něž v roce 1448 ručil těmito pěknými Fachwerkhausy, hrázděnými domy, které byly právě tehdy, tedy v polovině 15. století, postaveny a zářily novotou, stejně jako jí září nyní.
Jak staré uličky města asi před válkou vypadala, si pak lze představit jen...
Kromě toho mě tam zaujal tento podivný kohoutek, z kterého teče skutečně voda. Je to zřejmě jeden z místních vynálezů, kterým by mohl být vyřešen světový problém nedostatku pitné vody. Kohoutek je tam udržován silou germánského ducha. Voda stéká do poctivého německého plechového kýble, jenž se sám vyprazdňuje. Že to zatím nikdo neukradl jest důkazem, že stará dobrá Evropa přece jen stále někde existuje.
Kromě toho mě tam zaujal tento podivný kohoutek, z kterého teče skutečně voda.
Ale to už jsem přicházel na hlavní náměstí, v jehož středu je rozvalen dóm svatého Martina (der Hohe Dom zu Mainz), narudlé románské monstrum, s jehož stavbou se začalo v devátém století. To, jak vypadá dnes, mohl vidět poutník, který přišel, nebo koňmo do Mohuče přijel už ve 12. nebo 13. století. Gotika a baroko k její vnější podobě přidaly již jen zbytky. Mohutná obdélníková trojlodní basilika s robustní oktogonovou věží ve středu, z něhož vyrůstá neskladná hmota stavby, která je v něčem nádherná a v něčemu odpuzující. Marně jsem se snažil celou ji vměstnat do záběru.
Marně jsem se snažil celou ji vměstnat do záběru.
Před vchodem do chrámu se barokně kroutí postava svatého Bonifáce, prvního biskupa mohučského, mučedníka a apoštola Germánů. Tady, v Mohuči se usadil a založil tu roku 754 metropolitní biskupství, když se mu to nepovedlo předtím v Kolíně. Nebyl to Němec, pocházel ze západní Anglie, z Wessexu, tedy Anglosas, původně Winfrid, intelektuál (uměl číst, psát a latinsky), který od mladí měl touhy cestovatelské a misionářské. Jméno Bonifác dostal od papeže, jenž ho pověřil duchovní péčí o Germány, zdaleka ještě ne pokřesťanštěné. Ty k víře přiváděl a přesvědčoval názorným příkladem: v Dolním Sasku u dnešního Fritzlaru před zraky poděšených pohanů skácel posvátný dub boha Donara – Thora. Kupodivu prý za to nebyl ekologicky již tehdy založenými Němci kamenován, jak by si myslím zasloužil, ale naopak oni Sasové, udivení, že se nic nestalo a že Thor to nechal jen tak být, uznali, že nový Bůh bude silnější a dali se k němu. Možná však tato nešetrnost k tradicím nakonec přece jen starého Bonifáce stála život: spolu se svými druhy byl napaden rozzuřenými Frísy a zabit. Ta dýkou probodená kniha, to jest jeho atribut. Prý si při napadení chránil hlavu evangeliářem... To se stalo roku 754 u města Dokkumu, dnes v Nizozemí. Jeho ostaky jsou pohřbeny v jím založeném klášteře ve Fuldě.
Ta dýkou probodená kniha, to jest jeho atribut.
Jaký by to byl nyní elegantní přesun ke Gutenbergovi, jehož vynález měl z onoho předmětu, jímž si starý káceč stromů Bonifác chránil hlavu, učinit věc dostupnou jednou skoro všem. Ale ještě předtím tady připomenu muže, jenž měl přímý vliv na české dějiny a jehož, byť nepřímou, zásluhou je éra Karla IV., kterého alespoň pokřtil.
Ten obr s biskupskou mitrou je v českých dějinách dobře známý Petr z Aspeltu...
Když jsem se totiž procházel sloupovím mohučského dómu, hledal mezi těmi většinou honosnými gotickými a barokní náhrobky jeden, jenž připomíná jednoho ze zdejších biskupů. Tu jsem konečně našel ten známý goticky stylizovaný reliéf se třemi menšími muži s korunami, nad nimiž ční jiný, muž jako hora, jenž jako by zatlačuje rukama dva z nich do země nebo se snad o jejich hlavy opírá jako by nad nimi vznášel či co. Ten obr s biskupskou mitrou je v českých dějinách dobře známý Petr z Aspeltu (1250 – 1320), rádce a pak kancléř Václava II., ale především muž, který stál u vzestupu lucemburské dynastie a de facto uvedl Lucemburky do Čech, když mladého, ještě pubertálního Jana, syna římského císaře Jindřicha VII., seznámil s o pět let starší a celoživotně zralejší Eliškou Přemyslovnou a pak je spolu v roce 1310 oddal ve špýrské katedrále a o rok později oba korunoval na českého krále a českou královnu v chrámu svatého Víta v Praze. Jejich syna Karla, tedy tehdy zatím ještě Václava, potom pokřtil 30. května 1316. Významný muž, naše spojka se Západem... Ti menší muži na jeho náhrobku jsou právě Jindřich VII., Jan Lucemburský a Ludvík IV. Bavor, pozdější římský král a protivník Karlův.
A tak jsem chvíli s respektem hleděl zespoda na Thorvaldsenovu sochu onoho...
Pondělí mě zachránilo od povinnosti vlézt do Gutenbergova muzea, ve kterém byla v provozu jen kantýna, v níž jsem střídmě poobědval. Z toho muže, o němž jsem kdysi dávno četl docela pěknou životopisnou knihu Mistr z Mohuče od Rakušana Friedricha Felda, mám poněkud despekt smísený s obdivem, neboť on vlastně za všechno může, i když, jak víme, jeho epocha končí, což znamená, že třeba já skončím s ní. A tak jsem chvíli s respektem hleděl zespoda na Thorvaldsenovu sochu onoho Johanna Gensfleische zur Laden, který si říkal Gutenberg, aby to lépe znělo. Socha je za 40. let 19. století, kdy už v Mohuči bylo všem jasné, jaký zajímavý muž tady v polovině 15. století působil. Hrob se po něm však nedochoval a na místě, kde stál jeho rodný dům, je dávno novostavba s pouhou cedulkou.
Socha je za 40. let 19. století, kdy už v Mohuči bylo všem jasné, jaký zajímavý...
Moc se toho o něm neví, první zmínka je z roku 1437, kdy se dostal před soud, protože slíbil manželství jakési ženě, pak to nedodržel, načež se prý zavázal, že už se nikdy neožení, což se stalo. To samozřejmě dálo základ různým spekulacím o jeho sexuální orientaci. Mimochodem zcela jistě heterosexuální Rembrandt se dostal, jak známo, do podobné šlamastiky se svou služebnou... Profesí byl Gutenberg zlatník, ražeč mincí a brusič drahokamů, což nejspíš – při dostatku intelektu, který je ale v oboru nutností - vede k úvahám, jak věci technicky lépe zařídit. Gutenberga vlastně napadlo něco, na čemž je nejzvláštnější, že to nikoho – v Evropě, Číňané již něco podobného znali tisíc let – nenapadlo dřív: že by šlo jednotlivá písmena abecedy oddělit od sebe, vyřezat je ve formě liter a ty pak opakovaně používat k tisku archů. Několik let experimentoval a vymyslel vlastně všechno, co se pak další stovky let, až do zavedení rotaček, používalo: formy na odlévání liter, knihařský lis podobný lisu vinařskému, zvláštní inkoust na bázi oleje. Musel si přitom půjčovat peníze, nejen od svého bratrance, ale nejvíc od jistého Johannese Fusta, mohučského advokáta, u kterého se zadlužil a nakonec mu musel přenechat do užívání svůj vynález. Zchudlý Gutenberg prý přišel na konci života o zrak a od smrti v úplné chudobě ho zachránil mohučský biskup Adolf Nasavský. Vynálezce, který změnil svět, zemřel 3. února 1468. V Mohuči.
A to by asi stačilo.
A to by asi stačilo. I když těch věcí je v tom městě mnohem víc. Ale ono by to mohlo začít nudit, jako ty hrady na Rýně.
Cesta se uskutečnila za laskavé podpory Deutsche zentrale für Tourismus a Eurolines.
Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/.
Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog.
