LN: Jaké vzpomínky ve vás vyvolávají Praha a osobnost Václava Havla?
Vybavuje se mi přátelství a společenství. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem stál na Václavském náměstí a uvědomil si, jak univerzálním dorozumívacím prostředkem je hudba. Události, které se u vás na začátku 90. let odehrály, sice nemám spojené s žádnou konkrétní hudbou, ale to spojení jsem cítil ze slov a emocí lidí kolem sebe. Byla to neskutečná energie, a pokaždé když jsem do Prahy znovu přijel, zažíval jsem to znovu. Ten pocit svobody…
LN: Co z tehdejších událostí vnímáte jako inspiraci pro dnešní dobu?
Především prvek překvapení, jak se tehdy události daly rychle do pohybu. A pak také skutečnost, že lidé, kteří v té době něco znamenali, byli dramatici a básníci. Nehledali pravdu v politice, ale v poezii.
  |
LN: Vaše zatím poslední album M:FANS je remakem starší desky – Music for a New Society. Proč vůbec přepracovávat starší písně?
Když jsem znovu poslouchal původní verze těch písní, stále jsem je cítil jako přikryté vrstvou emocí, které byly v některých momentech až děsivé. Napadlo mě, že bych tatáž témata mohl podat jinak, pozitivněji. Rozhodl jsem se tedy, že je zkusím reinterpretovat, a tak nabídnu i svým posluchačům možnost ohlédnout se a vidět minulost jinýma očima. Musím vlastně přiznat, že podobné ohlížení se do minulosti moc rád nemám. Ale když napíšu píseň, zpívám a hraji ji na různých pódiích a ta píseň se mění. Jednou ji zahraji tak, podruhé jinak, změním instrumentaci… Ten proces vlastně nikdy není u konce. Album Music for a New Society bylo z mé strany kompletně improvizované. Přesto bylo možné se k němu vrátit, vzít jednotlivé skladby a přearanžovat je. Fungovalo to.
LN: Myslíte při takové reinterpretaci pouze na to, jak se mění hudba a jak se měníte vy jako autor, nebo se snažíte zachytit i změnu společnosti? Namísto „new society“ je teď kolem vás „newer society“ (novější společnost)…
Ano, v tom máte naprostou pravdu. A já musím zopakovat, že každá skladba se mění s každým koncertem. Publikum mou hudbu samozřejmě ovlivňuje, dává mu novou perspektivu. Člověk se snaží se svým publikem souznít a to je vlastně to, o čem mluvíte. Každé publikum je jiné, také každý sál je jiný. A někdy jsou ty rozdíly až překvapivé.
LN: Na předchozím albu Shifty Adventures in Nookie Wood jste mimo jiné spolupracoval s producentem Danger Mousem, který je o 35 let mladší než vy. Čím je pro vás inspirativní?
Je to pohodář a spolupráce s ním byla opravdu velmi zajímavá. Při psaní hudby často vycházím z postupů tvrdého rocku, po užívám hutné rytmy a tímto způsobem jsem napsal i píseň I Wanna Talk 2 U. Velmi se mi líbilo, co s ní Danger Mouse udělal, jakou lehkost jí dodal. Výsledek je jemný a zároveň provokativní.
LN: Mluvíte o hutných rytmech, přitom od dětství hrajete na melodický nástroj, violu. Jak důležitý je tedy pro vás rytmus?
Rytmus je to první, od čeho se při komponování odrážím. A také je to první, co mě zaujme. Sedím a slyším, jak někdo hvízdne nebo jak někdo zabubnuje prsty do stolu. To jsou zvuky, kterých si hned všimnu. A když poslouchám písně svých kolegů, jako první mě zpravidla zaujme groove.
LN: Kde hledáte zajímavé rytmické vzorce pro své nové písně?
V řeči. V tom, jak lidé mluví. Každý člověk mluví jinak a každý má trochu jiný rytmus. Pokaždé když jedu do nějaké cizí země, poslouchám, jak lidé kolem mě mluví. Zaznamenám tak kolem sebe obrovské množství rytmických vzorců.
LN: Sám jste jako malý vyrůstal ve velšskojazyčném prostředí. Jaké vzpomínky ve vás vyvolává velština?
RECENZE: Králem festivalu Metronome byl samozřejmě Sting |
Velština je naprosto jiný jazyk než angličtina, zní úplně jinak. Já jsem vyrůstal ve smíšené rodině, můj otec byl Angličan, matka Velšanka. Bydlela s námi také moje babička, která byla striktní zastánkyně velšského jazyka a zakazovala u nás mluvit anglicky. Mluvil jsem tedy se svou matkou velšsky, ale svému otci jsem vůbec nerozuměl. Když jsem tedy objevil hudbu jako univerzální jazyk, kterému rozumí každý, bylo to pro mne mimořádně důležité. Zjistil jsem, že prostřednictvím hudby mohu komunikovat s lidmi na celém světě. Došel jsem k tomu zvláštním způsobem, ale zároveň to bylo velmi přirozené. Se svým otcem jsem vlastně mohl hovořit, až jsem se v sedmi letech začal učit anglicky ve škole.
LN: V roce 2009 jste v rámci Benátského bienále účinkoval v programu, který představoval velšský jazyk. Je to tedy pro vás stále důležité téma?
Je to pro mne důležité, ale současně velmi těžké téma. Vracím se ke svým kořenům, a i když dnes už velšsky nemluvím tak dobře jako tenkrát v dětství, ten jazyk je stále součástí mé mysli. A je také součástí mé výchovy, symbolem toho, že jsem si nemohl povídat se svým otcem. A to si vůbec nedokážu představit, co v té době prožívala moje matka, která byla učitelka a snažila se u nás doma být prostředníkem. Díky atmosféře v naší rodině jsem ale objevil sílu hudby a díky tomu jsem v životě poznal tolik skvělých lidí. To stále vnímám jako velmi pozitivní.
