Sloupek Huga Dixona najdete ZDE |
Hrozba „brexitu“ je podle banky Morgan Stanley reálná z asi 36 procent.
Přitom ekonomické argumenty pro setrvání Británie v eurozóně jsou poměrně přesvědčivé. Pokud Spojené království odejde, přijde Británie o plný přístup na jednotný trh, který činí polovinu britského obchodu. Jenže bude také těžší zajistit si obchodní příležitosti se zbytkem světa. Norsko, které není regulérním členem EU, má plný přístup k jednotnému trhu, ale musí respektovat všechna pravidla a nesmí o nich hlasovat. Norsko musí také přispívat evropskému rozpočtu a umožnit občanům EU pracovat a žít uvnitř svých hranic. To není zrovna aranžmá, které by nějak zlepšilo britskou pozici.
Britští euroskeptici toto nechtějí a raději vzývají WTO a touží po bilaterálních dohodách. Jenže Dixon dokládá, že za posledních dvacet let WTO nedotáhla žádnou významnou globální multilaterální obchodní dohodu, WTO je slabá v liberalizaci služeb, a co se bilaterálních dohod týče, bude Británie bez EU oslabena jak třeba vůči Číně, tak i vůči USA.
Bude-li Británie vyjednávat obchodní dohodu se zbytkem EU, je jasné, kdo bude silnější. Polovina britského obchodu je s EU, ale pouze 14 procent obchodu EU je s Británií. Také USA chtějí uzavírat obchodní dohody s velkými bloky, ne s jednotlivými zeměmi apod.
EU má asi 50 obchodních dohod se zeměmi mimo EU. Když Británie odejde, bude si je muset znovu uzavřít se všemi zvlášť sama. Británie bude spěchat, potenciální partneři možná spěchat nebudou, budou chtít na Británii něco vyhrát. Obchodní argumenty musí být pro zastánce setrvání Británie v EU ty hlavní. (Více najdete ZDE a ZDE)
Clive Crook se na serveru Bloombergu domnívá, že pro Británii neexistuje dobré řešení. Jakkoli voliči rozhodnou, budou toho litovat. Když se rozhodnou odejít, přinese to nesmírné ekonomické škody, a dokonce je pravděpodobné, že odejde Skotsko. Když Británie zůstane, frustrace a znechucení z EU budou narůstat. EU má v genech integrační memento a má také nevyhnutelně nedemokratický charakter.
Neexistuje žádný evropský lid a žádný se ani nevynořuje. Národní sentiment spíše narůstá. Evropské instituce budou pokračovat v integraci a dělat opak toho, co si evropské národy přejí.
Více Evropy – to se nestane, protože to lidé nechtějí. Méně Evropy, ani to se nestane. Evropa se zasekla uprostřed neudržitelné měnové unie bez fiskální unie, uprostřed volného pohybu kapitálu bez bankovní unie, uprostřed volného pohybu lidí bez společného managementu uprchlíků. Mezi Evropou, které je příliš, a Evropou, které není dost.
Británie by měla hledat status přidruženého člena, který už stejně díky rozhodnutí nepřijmout euro de facto má. Podobný režim by mohl sloužit i Turecku.
Závěr autora Monitoru JM:
Slabinou britských požadavků i celého referenda je, že přicházejí v nejméně vhodnou dobu. Evropa prostě bude nyní muset reagovat na migrační krizi společnou ochranou Schengenu, společnou ochranou vnější hranice a posunem v oblasti společné azylové a migrační politiky. To vše bude třeba dělat z centra a budou k tomu třeba peníze (možná se za účelem migrační krize vydá společný dluhopis) i změny smluv. EU opět čeká období řetězce horečných mimořádných summitů, ale alternativou k silnější integraci je jenom konec Schengenu, či dokonce rozpad Unie.
Evropa potřebuje akceschopné centrum, které dokáže rozhodovat a jednat.
Krize eurozóny a státních dluhů také ještě neskončila, brzy bude na stole znovu společné pojištění vkladů. Chce ho „zpráva pěti prezidentů“, chce ho francouzská vláda apod. Nejen Řecko bude potřebovat odpuštění části dluhů, nesmyslně vysoké jsou i dluhy Francie, Itálie, Portugalska. Evropu brzy čeká také dluhová konference, i když to ještě neví.
A do Evropy v pohybu přichází protichůdný britský požadavek, který říká, aby se EU zavázala, že bude vracet pravomoci na úroveň národních států. Celé je to neuvěřitelně složitý a náročný rébus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
