Na druhou stranu budoucnost vůbec není jistá – je tu bezpočet výzev a krizí pro EU: brexit, nekontrolovaná migrace, terorismus, institucionálně vetchá a vnitřně nevyrovnaná eurozóna, předlužení jižních států, slabé banky v Itálii, hrozba odchodu Řecka z eurozóny, hrozba vítězství nacionalistů a populistů v nějaké důležité zemi. Je tu také nemohoucnost postavit se nějak neliberálnímu vývoji v Polsku a Maďarsku. Dále krize společné energetické politiky. Je tu agresivní Rusko na východě, otázky, co s Ukrajinou, co s Tureckem. EU je ekonomicky nejsilnějším spolkem světa, a přitom se tváří, že je slabá – a do značné míry slabá je. Ani neví, co se Sýrií a Libyí, tváří se, že nemá na to, aby se do toho pletla.
Generace, která si pamatuje válku, už odchází nebo mezi námi už není, ale brzy odejde i generace, která chápala důležitost míru, chápala, proč je mír nejvyšší prioritou A i prioritou Z. Pro nové generace potřebuje EU nový étos – kdo jsme (identita), co chceme (cíle), proč to chceme (hodnoty), kam a s kým jdeme apod. Potřebujeme si znovu promyslet, co a proč chceme dělat dohromady a co každý zvlášť. Potřebujeme pro Evropu jednoduchou a zapamatovatelnou ústavu. Evropa určitě potřebuje svolat nový konvent.
Velice se mi zamlouvá, co o EU před několika dny pronesl bývalý belgický premiér a šéf frakce ALDE Guy Verhofstadt. Otázka, jestli více, nebo méně Evropy, je stupidní. Je přece jasné, že v některých oblastech potřebujeme méně Evropy (méně regulací na splachovadla a okurky) a v jiných více (hraniční a pobřežní stráž, abychom nebyli rukojmími Erdoğana, větší integrace eurozóny apod.).
...
Podle Philippa Stephense a jeho textu pro Financial Times spočívá důležitost Římských smluv v tom, že už v prvním momentu po podpisu Německo a Francie spolu nesouhlasily. Německo chtělo více společného trhu, kdežto Francie si přála vlivnější atomovou agenturu Euratom. V Bonnu chtěli zrušit celní tarify na zboží, ale Francie byla rozhodnuta chránit své zemědělce. Takže budoucnost společného podniku spočívala v ochotě neustále dosahovat kompromisu.
V Británii si prý leckdo myslí, že EU vždy odrážela společné zájmy Německa a Francie, tzv. francouzsko-německé lokomotivy. Opak je pravdou. Němci a Francouzi se o Evropu hádali od začátku. V Paříži byla EU chápána jako brzda proti všemocné Americe, v atlantickém Německu ji považovali za cestu ke sjednocení a zničení vlastních démonů.
Pro Francii bylo stvoření eura instrumentem k oslabení německé ekonomické moci, Němci zase věřili, že euro je cesta k politické unii. Berlín vždy chránil menší státy EU, Francie jimi více pohrdala a tak dále. Tady všude se rodil základ kultury kompromisu.
S volbami ve Francii a Německu je tu podle Stephense opět naděje, že francouzsko-německá spolupráce bude opět lépe fungovat, že společná lokomotiva se opět rozjede, i když už ve spolku 27 zemí nebude tak dominantní jako před desítkami let.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
