Německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel na na to ostře zareagoval tak, že evropské energetické dodávky jsou výlučnou záležitostí Evropanů, a ne Ameriky a že to celé přinese negativitu do evropsko-amerických vztahů. Podle něj nejde vůbec o Rusko, ale o projev Trumpova protekcionismu.
Dodejme, že je v tomto ohledu Sigmar Gabriel na omylu. Za prvé tato legislativní iniciativa Senátu neznamená ještě jeho platnost, protože se zpřísněním sankcí bude teprve zabývat dolní komora, tedy americká Sněmovna reprezentantů. I když Senát hlasoval takřka jednohlasně, souhlas Sněmovny reprezentantů s navrženým zákonem je nejistý.
Za druhé vůbec nejde o iniciativu prezidenta Trumpa, který má, pravda, mnohé (zatím verbální) protekcionistické instinkty. Je to přesně naopak: američtí senátoři se takto rozhodli proto, aby svázali ruce prezidentu Trumpovi, kdyby snad chtěl exekutivním příkazem změkčit nebo zrušit protiruské sankce, k čemuž zřejmě měli senátoři indicie.
Je energetický mix, který Evropa volí, čistě věcí Evropy, jak říká německý ministr zahraničí? To asi těžko. Je tu například Pařížská dohoda o ochraně klimatu, kterou jinak Němci nadšeně podporují, kde se jednotlivé státy a spolky vzdávají části suverenity ve prospěch globálního dobra či globálního zájmu.
Je evropská energetická bezpečnost, resp. energetická, a proto i geopolitická teritoriální závislost na Rusku čistě věcí Evropy? Samozřejmě že ne. Evropská bezpečnost je v rámci NATO závislá na Americe. Když se mluví o tom, že by se NATO mělo zabývat také dezinformacemi a hackerskými útoky z Ruska, asi nepřekvapí, že se Amerika jako hlavní garant NATO zajímá i o energetiku. Nejen trollové a hackeři jsou zbraň. Vývoz plynu a závislost na něm jsou totiž další ruskou zbraní a Amerika má dost dobrých důvodů se obávat, že plynovod, který obchází tranzitní země na východě EU a NATO nebo v blízkosti EU a NATO, činí tyto tranzitní země závislejšími na Rusku, na jeho milosti a nemilosti. Jiná věc je, jak mají spojenci komunikovat. Hlasování v americkém Senátu v tomto směru opravdu ilustruje znepokojivou kvalitu americko-německých vztahů.
Samozřejmě že jde také o ideologii. Evropa peskuje USA kvůli odstoupení od Pařížské dohody, Američané zase Němcům takto zpátky naznačují, že Němci svým odstoupením od jádra a důrazem na obnovitelné zdroje, které vždy potřebují záložní zdroj, zvyšují závislost na Rusku a paradoxně (i když možná dočasně) závislost na uhlíkové (plynové) energetice.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
