Tato strategie je ale podle Luce velmi riskantní, a to doma i v zahraničí. Inkorporací podpory demokracie do americké zahraniční politiky se Biden bude distancovat nejen od Trumpa, ale také od Baracka Obamy. Poslední americký prezident, který mluvil o šíření demokracie, byl George W. Bush, jehož vpád do Iráku v roce 2003 diskreditoval tuto myšlenku nalevo i napravo. Obama dokonce vyhrál nominaci Demokratické strany na prezidenta částečně proto, že mohl doložit, že byl proti invazi do Iráku, na rozdíl od Hillary Clintonové, která byla – stejně jako Joe Biden – tehdy pro.
Jedním z důvodů, proč Trump v roce 2016 vyhrál, bylo jeho kritika „nekončících válek“, jako byla ta v Iráku, které sváděl na establishment. Ať již si o Trumpovi myslíme cokoliv, on žádnou válku nezačal. Až se budou historici jednou dívat s odstupem na počátek 21. století, budou konstatovat, že rozmach globální demokracie poškodil víc George W. Bush než Trump.
Biden asi sází na to, že svět by měl stále vidět americkou demokracii jako příklad hodný následování. Jenže svět si také všímá třeba toho, že v USA byl už dvakrát během dvaceti let (2000 a 2016) zvolen prezident, který na celé čáře prohrál lidové hlasování. V americkém federálním systému mají svůj význam sbory volitelů v jednotlivých státech (žádná federální volba neexistuje) a disproporční zastoupení v Senátu. Leckdo ve světě ale tudy jít nechce.
Druhá Bidenova sázka spočívá v tom, že si asi myslí, že demokratické kluby spolu budou efektivněji spolupracovat. Chce svolat také summit D10, což budou země G7 a k tomu Indie, Jižní Korea a Austrálie. Jenže indický premiér Modi učinil z Indie největší světovou „neliberální demokracii“, podle Luce je to takový indický Orbán.
Samozřejmě jde také o to, vytvořit protiváhu čínské ideologické rivalitě se Západem. Mít Indii na své straně je v tomto ohledu kritické. Čína má blízké vztahy s tvrdými režimy, jako jsou Barma, Pákistán, Venezuela, Severní Korea, Írán a Rusko. Autoritáři měli až dosud úspěšné 21. století, dokonce se mluví o světové demokratické recesi.
Biden proto může svolávat demokratický klub symbolicky, anebo naopak dokonce nabízet demokratickým zemím benefity, preferenční přístup na trhy apod.
MACHÁČEK: Bidenův tým jsou větší jestřábi než za Obamy |
Lze prý parafrázovat britské rčení o původním účelu NATO: „Držet Sověty venku, Američany uvnitř a Němce dole.“ Bidenův demokratický klub by měl „držet Čínu pod kontrolou, Indii co nejblíž a Ameriku udržet stabilní pro turbulentní časy“.
Tolik Luce. Samé otázky, Watsone. Proč se mají podporovat jen velké demokracie? Jen proto, že je to jaksi geopoliticky důležitější? A je tomu opravdu tak? A jak se dnes definuje demokracie? Střídáním vlád, rozdělením moci, svobodou? Pro spoustu lidí je dnes demokracie to, že vyhraje spřátelený tábor, a když vyhraje někdo jiný, vyhlašuje se ohrožení demokracie. Co je liberální demokracie, je asi jasné, ale dnes je v módě spíše progresivní demokracie – demokracie musí hlavně bojovat s klimatickou změnou, rasismem, musí mít jazyk politické korektnosti, vítat migraci, podporovat menšiny a genderová témata.
Nejvíc opatrný bych ale byl na Blízkém východě. O tom, že je Izrael demokracií, nemůže být pochyb, ovšem pro stabilitu v regionu je nesmírně důležitá rodící se spolupráce Izraele se Saúdskou Arábií, která nemá s demokracií nic společného. Naopak největším nebezpečím pro mír a stabilitu v regionu je Írán, kde přeci jen nějaké volby probíhají.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
