Nevyplývá ale z toho, že by převzal řízení brexitu, protože není jasné, že nějaká varianta dalšího postupu získá většinu; a když ji získá, není jasné, jestli se premiérka instrukcemi nějaké úzké většiny bude řídit. EU bude jednat pouze s nějakou premiérkou (či premiérem), nikoli se členy britského parlamentu „ze zadních lavic“.
Je stále pravděpodobnější, že Británie EU opustí bez dohody 12. dubna, tedy pokud nenastane jedna ze čtyř variant:
1. Bude schválena brexitová smlouva, asi koncem příštího týdne.
2. Parlament doporučí celní unii nebo tzv. norský scénář, vláda se tím bude řídit a stihne to před 12. dubnem s EU domluvit.
3. Parlament schválí revokaci brexitu a vláda o ni požádá.
4. Britský parlament vyhlásí konání voleb do Evropského parlamentu a souhlas s nějakou alternativou budoucího uspořádání vztahů, kterou parlament v indikativním hlasování v příštích dnech a hodinách podpoří.
…
Gideon Rachman upozorňuje v komentáři pro FT, že v Británii vzniklo vášnivé proevropské hnutí. Paradoxně v zemi, která z EU právě odchází. Naposledy prý Rachman viděl tolik evropských vlajek pohromadě v Kyjevě na přelomu let 2013 a 2014, když Ukrajinci protestovali proti rozhodnutí vlastní vlády nepodepsat asociační dohodu s EU. Asi to není šťastná paralela, protože tehdy mnoho lidí zahynulo a vše kulminovalo ve válku.
Británii asi nečeká nic tak drastického, ale země je hluboce rozdělena identitární politikou – a netýká se to jen EU.
Zastánci setrvání se probudili pozdě, ale vítězství brexitérů bude hořké. Právě kvůli rozdělené společnosti, ale i kvůli případné dohodě, jíž část brexitérů opovrhuje. Velký „Den nezávislosti“ nikdo slavit nebude.
Británie ovšem není jediná hluboce rozdělená země v Evropě. Stačí se podívat do Francie a na tamější hnutí žlutých hvězd. Předminulý víkend se zase konaly obrovské demonstrace separatistů ve Španělsku. Všechny velké evropské země – Spojené království, Německo, Španělsko, Itálie, Francie i Polsko – čelí velkým interním rozporům, před pár lety nepředstavitelným.
Katalánci se před časem přiučili ve Skotsku. Nacionalisté a populisté jsou silní v Nizozemsku, v Rakousku jsou součástí koalice. Z tohoto pohledu vypadá brexitová krize spíš jako součást širší krize než jako nějaká anomálie. Pouliční násilí se zatím nekoná a skotští separatisté nejsou na rozdíl od těch španělských ve vězení.
To je ale tak jediné, čím se mohou Britové uklidňovat. Britská verze širší krize evropské je totiž unikátně sebedestruktivní: narušuje právní pořádek, rezignuje na členství v nejdůležitější mezinárodní alianci a přinese obrovský šok pro celou ekonomiku. Přichází neobyčejný trojitý úder pro stabilitu Spojeného království. A zatímco se v Británii nerodí nová silná extremistická strana, krajní levice se zmocnila vedení Labour Party a nacionalistická pravice tvoří velmi silné křídlo v Konzervativní straně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
