Ve včerejší debatě totiž neřekl nic, co by mu jakkoli pomohlo u těch skupin voličů, kde skoro nezvratně ztrácí. U žen, u vzdělanějších lidí a u menšin, především u té hispánské. Ano – Trump zabodoval u jádra svých voličů i u konzervativního křídla Republikánské strany. Třeba tím, že přitvrdil kvůli potratům.
Když je ale Trump šmahem odsuzován jako vlastizrádce s tím, že americký patriotismus se opírá o respekt k ústavním principům, pak se mi to zdá přepjaté. Dovede si snad někdo představit, že by hoteliér, seladon a showman Trump stanul po prohře v čele nějakého partyzánského boje, kde by vedl šiky svých zhrzených voličů? Že by vyzýval k násilí a veřejnému odporu, který by snad odněkud z podzemí řídil?
To je samozřejmě nesmysl, protože něco takového by znamenalo vzdát se pohodlného a třpytivého života, který je pro Trumpa alfou a omegou. Mohl by přijít o všechno, a proto prohru přizná.
Pokud by byl ale náhodou výsledek těsný, je normální, že se může konat v nějakém státě přepočítávání hlasů, jako tomu bylo v roce 2000 na Floridě, když vítězství George W. Bushe odmítl pro změnu přijmout Al Gore s tím, že je vítěz lidového hlasování. Pozoruhodné je, že na to Trumpovi odpůrci nyní jaksi zapomínají. Jak je ta historická paměť krátká! Vždyť je to teprve šestnáct let.
Na těsný výsledek to ale nevypadá. Trump si to zavařil tak, že by mohla pomoci pouze jakási záhadná mobilizace těch, kdo k volbám nikdy nechodí, anebo to, že lidé nechtějí v průzkumech přiznat, že by mu hlas vhodili, protože mají vztek na americký establishment.
A pak také to, že by příznivci demokratů a různí mediální experti začali slavit vítězství Clintonové předčasně a spousta lidí by si řekla, že je už na celé čáře vyhráno, a nemá tedy smysl k volbám chodit. A místo vyhráno by pak bylo prohráno.
Přitom výsledky osmi let vlády demokratů především na Blízkém východě opravdu nejsou dobré – posílený Írán, agresivní a silné Rusko, islamisté a diktatura na vzestupu v Turecku, Amerika na straně Kurdů i Turecka, které s Kurdy válčí, Amerika na straně syrských povstalců, o kterých moc neví. Rusové bombardují nemocnice a civilisty v Aleppu. USA to odsuzují a nikdy by to cíleně nedělaly, ale to nestačí. Situace je nepřehledná, ale Američané musí vědět, čeho a s kým chtějí dosáhnout. Jediná záchrana Clintonové je, že Trumpovy recepty působí jako už úplně mimo mísu.
...
Proč tolik oslabuje britská libra, proč vyhlídky britské ekonomiky nejsou dobré? Důvodem je politika. Protože není plán. Trhy, investoři, spekulanti, byznysmeni, podniky, vývozci, dovozci apod. – ti všichni doufali, že má britská premiérka Therese Mayová někde schovaný zázračný plán, nějaký jízdní řád,na jehož základě se země dostane z bryndy.
Jenže žádný plán – podle anonymních zdrojů, které má k dispozici agentura Bloomberg v Downing Street č. 10, neexistuje. Existuje prý zatím více různých návrhů a plánů. Pak si také spousta lidí myslí, že nejlepší předpoklad pro vyjednávání je žádný plán nemít – nebo ho třeba mít, ale předem ho nezveřejňovat, protože existence veřejného plánu může vlastně oslabit britskou vyjednávací pozici.
Jenže britská byznysová komunita bude po vládě požadovat vizi a plán, protože byznys potřebuje přehledné a předvídatelné prostředí.
Mezitím v Evropě zjevně narůstá síla hlasů, které volají po tom, že Británie musí zažít tvrdý brexit s tvrdými ekonomickými následky, aby už nikoho nikdy nenapadlo z Unie odcházet. Možná je to hloupé, ale je to tak.
Pak jsou také pokusy si něco předjednat. Jenže německá vláda zakázala svým diplomatů jakékoli předjednávání s britskou stranou. Jednat se bude až v březnu, po spuštění článku 50 Lisabonské smlouvy.
Zajímavé také je, že se stále více analytiků domnívá, že na oslabení Londýna jako nejmocnějšího finančního centra světa nevydělá Paříž nebo Frankfurt, ale především New York, který bude bankéře lákat jako příjemné místo k životu i jako místo vůči bankám z regulatorního pohledu docela přátelské.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
