Pořádat volby uprostřed prázdnin je ale sabotáž demokracie. Další důvod je, že předčasné volby nepodpoří poslanci stran, kterým se ztenčily preference na méně než polovinu – třeba ČSSD. I poslanci uvažují ekonomicky a každý měsíc poslaneckého platu se počítá.
2. Vzhledem k tomu, že Česká republika přešla na systém přímé volby prezidenta (či spíše lidového hlasování – popular vote – o výběru prezidenta, protože když je volba dvoukolová, není tak docela přímá), stává se prezident v první řadě člověkem, který sleduje svoje znovuzvolení. Je to jeho primární osobní zájem. Až někde na druhém místě (pokud vůbec) jsou zájmy státní, státnické či nadstranické. Kromě systému lidové volby hlavy státu tu máme nešťastný souběh prezidentských a parlamentních voleb.
Zeman se tedy bude rozhodovat v první řadě tak, aby to co nejlépe sloužilo jeho znovuzvolení. Kandidaturu už oznámil.
Ať už to dopadne, jak chce, bude se snažit být co nejvíc a co nejdéle vidět každý den v médiích. Bude se scházet s tím či oním předsedou či místopředsedou, pak se všemi najednou a pak zase zvlášť. Nebude spěchat, odjede mezitím do Ruska a do Číny, bude se snažit působit dojmem ustaraného státníka, bez kterého nikdy nic nejde.
Buď bude vlekle, obtížně smiřovat (nepřijme demisi, nechá vládu dovládnout v demisi), anebo využije situace a znovu si najmenuje svoji vládu. V čem je rozdíl oproti roku 2013? Prezident už přece jednou svoji vládu měl, vládla sedm měsíců bez důvěry parlamentu. Ochotných dobrovolníků se najde vždycky dost.
Rozdíl je v tom, že tehdy prezident začínal, měl energii a chtěl předvést akceschopnost, či spíše demonstrovat sílu. Měl Jiřího Rusnoka a ten nyní sedí v ČNB. (Jenže pozor: guvernér Tošovský také odešel v roce 1998 na šest měsíců do vlády a pak se do ČNB zase vrátil.)
Politickým stranám by se to ani tentokrát nelíbilo a otázka je, zda s nimi bude chtít prezident válčit. Atmosféra ve společnosti (tehdy jsme tu měli jisté obecné „naštvání na vládu“, kterého prezident využil) není vůbec srovnatelná. Tehdy chtěl prezident dostat do parlamentu svoji stranu SPOZ, kterou dnes nemá apod.
Nepodceňujme ale jiné než politické důvody. Premiér Sobotka se může jevit jako neschopný vyjednavač, pro takového ministra Chovance to však neplatí. A už vůbec to neplatí pro lidi kolem Zemana, jako je třeba Martin Nejedlý. Dá se se Zemanem přece zařídit leccos – po pacifikaci policie zpacifikovat státní zástupce, zbavit se Roberta Šlachty u celníků, prodat elektrárnu Počerady, zadat dostavby nových jaderných bloků Rusům nebo Číňanům apod. Dají se rozdávat státní zakázky. Nezapomeňme, že strana ČSSD má velké dluhy.
3. Pozoruhodné je, že se premiér vůbec nechová jako premiér. Premiér má mít starost o agendu a obsah vládnutí. V současné době má vrcholit příprava státního rozpočtu. Samo o sobě by to bylo před volbami těžké, nyní to bude už málem nemožné.
Česká republika už se jednou sama zbytečně poškodila během pádu vlády uprostřed předsednictví EU, nyní bude politická nestabilita vnímána negativně – mezi investory, v Bruselu, u partnerských zemí.
4. Motivací premiéra Sobotky je především frustrace. Nejprve se asi počítalo s tím, že Babiše zlomí lex Babiš, že ministr psychicky nezvládne nemít kontrolu nad svým majetkem. Teď ho mají poškodit korunové dluhopisy. Jenže co s nimi dál vysvětlovat? Pro jedny to není ani daňová optimalizace, ale spíše naplnění litery zákona podle doslovného návodu bývalého ministra Kalouska. Těm, kdo Babiše nenávidí, to nikdo nevysvětlí nikdy, jsou přesvědčeni o své pravdě. Premiér se ve své analýze tváří, jako by většina voličů měla na Babiše tentýž názor jako Miroslav Kalousek.
Pokud bude ministr financí trestně stíhán nebo obviněn, je to jiná situace. Jenže v té situaci nejsme, takže premiér předjímá. Nelze ale vyloučit, že tuto situaci bude chtít ministr vnitra Chovanec iniciovat či poptávat.
Sobotka každopádně nemá co ztratit. Při těchto preferencích už nikdy premiérem nebude.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
