Je to vůbec nejhorší výsledek pro tuto etablovanou stranu v jakýchkoli regionálních volbách od roku 1951. Přitom CDU se svým heslem „žádné experimenty“ bývala považována za automatickou a klidnou líheň kancléřů.
Opravdový a velký problém je hluboké rozdělení CDU po odchodu Merkelové. Otázka je, jestli se má strana posunout doprava a s krajní pravicí spolupracovat, nebo se od krajní pravice co nejvíc distancovat a naopak spolupracovat s krajní levicí.
Obě věci spolu přitom souvisejí. Kdyby měli křesťanští demokraté lepší volební výsledky a lepší čísla v průzkumech, nemuseli by naléhavě řešit ani toto dilema.
Krizi, jak známo, odstartovala situace v Durynsku, kde se pro výběr nového předsedy vlády spojili křesťanští demokraté z CDU, liberálové z FDP a krajní pravice AfD, tedy Alternativy pro Německo. Nový premiér ale hned po protestech rezignoval. CDU pak předvedla úplnou otočku. Najednou jí není proti srsti podpořit Bodo Ramelowa, kandidáta krajní Levicové strany. Lokální CDU se totiž chce vyhnout předčasným volbám.
Podle celostátních německých průzkumů jsou Zelení už jen o tři procentní body za CDU – a to je v podstatě statistická chyba. Takže příští německou vládní koalici mohou tvořit Zelení, sociální demokracie a právě Levicová strana.
Relevantní kandidáti na šéfa CDU jsou nyní dva. Na jedné straně stojí umírněný internacionalista Norbert Röttgen, kterého si lze představit v koalici se Zelenými. V průzkumech vede relativně pravicový a na německé poměry proatlantický a proamerický Friedrich Merz, který by byl asi spíše ideálním lídrem opozice vůči zeleno-levicové koalici. Mohl by v opozici posunout stranu doprava a luxovat u krajní pravice.
CDU si před časem zapověděla spolupráci s krajní levicí i pravicí. Dnes narůstají hlasy, které tvrdí, že rovnítko mezi krajní levici a pravici klást nejde, útok u Frankfurtu prý prokázal, že se příslušníci krajní pravice neštítí terorismu. AfD zase toleruje ve svém středu neonacisty – a v Durynsku dvojnásob.
Zakladatel bavorské CSU Franz Josef Strauss říkával, že napravo od „unie“ – míněno CDU/CSU – nesmí být žádná legitimní strana. Dnes tam formálně legitimní strana AfD je, ostatní ji ale politicky izolují.
Těžko napovídat, ono se to časem nějak vyvrbí. Potíž je asi v tom, co je chápáno jako krajně pravicové. U koketerie s neonacismem, rasismem nebo popíráním holokaustu není vůbec o čem diskutovat. To poslední je dokonce trestný čin.
Za krajního pravičáka je ale dnes v Německu považován i ten, kdo je třeba proti ilegální migraci a pro hlídanou hranici Schengenu. Krajní pravičák je ten, kdo se obává, že migranti budou vytvářet ghetta a nebudou se integrovat. Krajní pravičák je ten, kdo si myslí, že Německo si může samo volit svůj migrační mix, nebo si myslí, že si má Německo ponechat jadernou energetiku.
Za krajně pravicové je považováno vychvalování kapitalismu nebo vyjadřování sympatií Trumpovi. Pokud byste jako politik vyzval lidi k tomu, aby měli více dětí, jste pak přímo fašista. S tím se ale prostor na civilizované pravici bude dobývat zpátky těžko.
I s tou krajní levicí je to ovšem zvláštní. Leckde v bývalém východním Německu nebo v Berlíně je krajní levice už dvacet let součástí vládnutí a politického establishmentu. To se pak tou nepřijatelnou „krajností“ na federální úrovni špatně argumentuje. A i ten pan Bodo Ramelow z Durynska není žádný krajní levičák, vlastně spíš takový maloburžoazní strýc.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus.
…
Ještě bych ten včerejší seznam s odstupem jednoho dne přece jen doplnil. Krajní pravičák je v německém diskurzu každý, kdo popírá klimatickou změnu nebo kdo pochybuje nad mírou lidského zavinění této klimatické změny. S popírači se nemluví. Stejně tak je to každý, kdo si dovolí kritizovat Gretu Thunbergovou a úlohu dětí v nastolování politické agendy. Jak napsal nedávno kolega Zbyněk Petráček, extremistou je už v Německu zjevně každý, kdo použije sousloví „klimatický alarmismus“. Do extremistického kouta jsou zatlačeni i ti, kdo nepropagují šedesát čtyři druhů pohlaví nebo na toto téma nemístně žertují.
Definici toho, co je a není extremismus, předaly politické strany v Německu mediálním a progresivistickým elitám. Léčba neduhů německé politiky se jeví jako zdánlivě jednoduchá: pozvěte zpátky do mainstreamu všechny, kdo nejsou nacisté, rasisté, antisemité, komunisté, anarchisté apod. Jinak si mohou všichni myslet a říkat, co chtějí, a v rámci politické diskuse je to dokonce vítáno. Nebývalo to normální?
A mimochodem, to rovnítko mezi pravicovým a levicovým extremismem přece v Německu neplatí dávno. Levicový extremismus je chápán jako taková roztomilá sentimentalita. Doby Rudých brigád jsou dávno pryč.
To v Česku to v souvislosti s nekulatým výročím února 1948 vypadá, jako by strašidlo komunismu znovu obcházelo Evropou. Nic proti tomu, ale uvádím to zde pouze jako naprostý kontrast mezi českým a německým politickým prostředím.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
