Ani jako výkladní skříň demokracie a svobody slova, kterou komunističtí vládci v Pekingu velkoryse a blahosklonně tolerují. Ani jako výkladní skříň liberálnějšího a svobodnějšího kapitalismu v protikladu s tuhým státním kapitalismem a dirigismem v pevninské Číně jako takové.
Ani jako výkladní skříň spolehlivé anglosaské vlády práva. Ani jako exkluzivní finanční centrum, jež propojuje čínské výrobny a montovny s nadnárodními financemi a investicemi. Čína už není jen montovnou, má vlastní finanční zdroje a investice a kapitálový trh si buduje doma. Finančních center může mít víc, kromě Hongkongu to bude do budoucna určitě také Šanghaj.
A v neposlední řadě tu byl Hongkong jako oáza, kam si novodobí čínští kapitalisté i zkorumpovaní komunisté převáděli do většího bezpečí svoje zdroje a aktiva. Pekingu se jistě bude zamlouvat, když bude mít toto všechno pod větší kontrolou než dosud, čímž si zajistí větší loajalitu a poslušnost vlastní finanční elity.
Když se Čína začala teprve vzpamatovávat z chudoby, představoval Hongkong i důležitou přístavní infrastrukturu. Dnes už má Čína spoustu alternativ.
My, kdo máme zkušenost s komunisty a komunismem, jsme spíše překvapeni z toho, že násilné potlačení protestů a drastický bezpečnostní zákon nespustili dříve. Poučka je jednoduchá: komunistům se nedá nic věřit.
Ale i ti, kteří byli ochotni jim tuto jednu věc uvěřit, dobře věděli, že na komunisty či komunisty se světovou imperiální ambicí platí jen síla. Nebo hrozba reálného použití síly. A ta tu – přiznejme si – nikdy nebyla. Žádná reálná síla nebo armáda by na obranu svobod v Hongkongu neintervenovala ani před deseti, ani před dvaceti lety.
Podle komentátora deníku The Wall Street Journal Josepha Steinberga Čína svobody v Hongkongu dosud tolerovala, protože jednala ve svém vlastním zájmu. Chtěla být ve světě vnímána také jako někdo, kdo ctí a dodržuje slovo, kdo honoruje mezinárodní smlouvy. Demokratická autonomie v Hongkongu byla garantována smlouvou s Velkou Británií.
Zatímco minulé generace čínských lídrů dobře chápaly roli Hongkongu na cestě k prosperitě celé Číny, současný čínský prezident Si Ťin-pching mohl využít Hongkong k tomu, aby byla Čína brána jako seriózní partner.
V tomto ohledu Čína porušila slovo a smlouvu zrovna ve chvíli, kdy je její mezinárodní reputace značně ohrožena a oslabena. Kvůli počátečnímu lhaní a mlžení ve věci covidu-19, kvůli velkému množství dodávek vadného, a přitom předraženého zdravotnického materiálu, kvůli neuvěřitelně asertivním PR požadavkům a výhrůžným dopisům nejen bývalému předsedovi českého Senátu, ale i regionálním vládám a radnicím od Německa po USA.
Kvůli napětí a krizi na hranici s Indií, kde svět uvěří tomu, koho považuje za důvěryhodnějšího. Kvůli tomu, že se svět dozvídá o orwellovském systému sledování a bodování obyvatelstva. Čína chce dominovat světu v technologiích 5G a potřebuje, aby jí svět věřil, že její technologie nelze zneužít. Obezřetnost vůči nim ale na Západě a v celé Evropě roste také kvůli tomu, jak Peking postupuje právě vůči Hongkongu.
Čína bude ještě litovat, že si Potěmkinovu vesnici jménem Hongkong nezachovala. Mohla vypadat jako solidnější a důvěryhodnější partner. Místo toho sází ve věci vlastních zájmů na asertivitu, neomalený tlak a verbální (zatím ještě) agresi.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus: https://plus.rozhlas.cz/jan-machacek-cine-se-bude-po-starem-hongkongu-jeste-styskat-8245392
…
Wolfgang Münchau se v pondělním komentáři pro Financial Times (https://www.ft.com/content/a9f11763-6e3e-446c-bf77-8bae0dc630cf) zabývá otázkou, zda se německá kancléřka Angela Merkelová může stát zachráncem Evropy.
Je důležité, že ve věci koronavirového záchranného plánu pro evropskou ekonomiku zastává Angela Merkelová úplně jiný názor než po finanční krizi v roce 2008. Podle autora udělala Merkelová po roce 2008 prakticky všechno špatně. Odmítla společnou záchranu evropských bank. V roce 2009 nechala schválit ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu známý jako dluhová brzda. Šlo o akt jednostranného fiskálního opevnění, který navíc uvrhl celou eurozónu do období několikaleté fiskální přísnosti. Uvnitř eurozóny kvůli tomu vznikly neudržitelné nerovnováhy, ale další neudržitelné nerovnováhy vznikly vůči zbytku světa.
V červnu 2012 Merkelová odmítla plány na větší ekonomickou integraci EU a eurozónu musel zachránit předseda ECB Mario Draghi svým slavným výrokem (a následnou politikou), že udělá pověstné „cokoli“, aby eurozónu zachránil. George Soros trefně poznamenal, že Merkelová udělá pro eurozónu vždy jen tolik, aby se úplně nerozpadla. Původní francouzsko-německý plán na oživení EU po pandemii spadá do této kategorie. Má se jednorázově zabránit ekonomické a politické kalamitě.
První úkol německého předsednictví EU bude schválit záchranný plán společně s novým sedmiletým rozpočtovým rámcem. Možná se podaří nalézt kompromis už příští týden. Nebo se to podaří až po prázdninách. Pokud se to povede, zaslouží Merkelová uznání.
Záchranný plán ale není dlouhodobá reforma eurozóny. Kdyby nebylo koronaviru, už by začala klíčová konference o budoucnosti EU. Otázka ale je, zda se ve věci eurozóny a reforem EU může vůbec zrodit společná franko-německá pozice. Němci chápou záchranný plán jako výhradně jednorázový akt solidarity. Obrázky z Bergama v Německu zapůsobily podobně jako před pěti lety obrázky z uprchlické krize.
Merkelová je efektivní politický operátor. K přijetí milionu uprchlíků ze Sýrie se ale rozhodla unilaterálně. Reforma eurozóny i celé EU však vyžaduje úplně jiný typ úsilí a leadershipu. Merkelová odejde příští rok do politického důchodu, ale v Německu žádná strana – možná kromě Zelených – nepůjde do voleb s heslem „více Evropy“.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
