Tim Culpan si na serveru Bloombergu správně všímá toho, že firma na Západě využívá práv a privilegií, která v zemi, odkud pochází, neexistují a nejsou ani myslitelná.
Čínská firma si buduje profesionální PR team a snaží se rekrutovat zahraniční novináře. Součástí PR propagandy Huaweie je založení twitterového účtu, kde se frekventovaně kritizuje americký právní systém a volá se „po pravdě a spravedlnosti ve prospěch dobra globálních občanů“. Přitom Twitter je v Číně zakázaný – čínská vláda blokuje zřízení twitterových účtů pro všechny své občany. To se ovšem nevylučuje s tím, že si čínské vládní agentury a státní firmy twitterové účty, skrze něž šíří svou propagandu a kritiku jiných vlád ve světě, zřizují.
Kdyby čínské firmy – bez ohledu na to, zda jsou státní, či soukromé – kritizovaly svou vlastní vládu na Twitteru i bez Twitteru, skončili by jejich šéfové okamžitě v převýchovném táboře nebo rovnou ve vězení. Za Monitor JM dodejme, že pokud by nějaký čínský manažer veřejně kritizoval čínskou vládu za to, že nedodržuje čínskou ústavu, zmizel by jako bývalý šéf firmy CEFC a poradce Miloše Zemana. Navíc, v čínské ústavě je zakotvena vedoucí role komunistické strany, takže to vlastně žádná ústava, „jak ji známe“, není.
Kanadská vláda zatkla finanční ředitelku Huaweie a firma protestuje. Kdyby finanční ředitelku Huaweie zavřela čínská vláda, budou její kolegové a celá firma Huawei mlčet jako hrob. Takže asi tak.
…
Wolfgang Münchau pro Financial Times přehledně vysvětluje, co by pro Británii znamenal norský scénář. Autor se vyznává z toho, že bezprostředně po referendu o brexitu navrhoval pro Británii norské aranžmá – Norsko je členem Evropského ekonomického prostoru (EEA) i Evropské dohody o volném obchodu (EFTA) . Tato možnost by respektovala jak demokratické vítězství zastánců brexitu v referendu, tak skutečnost, že toto vítězství bylo velice tenké. Norský model by byl také vhodným tranzitním modelem, mohl by trvat třeba deset let.
Nakonec se ale Münchauovi docela zamlouvala dohoda, již v Bruselu vyjednala vláda Theresy Mayové. Zdá se mu, že byla lepší, než se čekalo. Británii umožnila lépe kontrolovat migraci, dovolila jí uzavírat obchodní dohody s třetími státy, a ještě si zachovat úzké spojenectví s EU. Norský scénář je měkčí verzí brexitové dohody Theresy Mayové: snadněji se například smíří s irskou pojistkou. V některých aspektech ale překračuje červenou linii, jak si ji premiérka narýsovala. Člen EEA musí akceptovat svobodu pohybu. Členové EFTA nesmějí uzavírat samostatné obchodní dohody s třetími stranami.
Norsko přitom podle Münchaua není vazalským státem EU. Není v celní unii ani v systému společné zemědělské politiky a rybářských kvót. Hranice není zcela prostupná. Norsko ale akceptuje většinu evropských regulací, což platí i pro tamější finanční sektor – ten může volně působit po celé EU.
Norský scénář se ale liší od preferovaného aranžmá Labouristické strany, jímž je celní unie Británie a EU. Společné mají to, že nelze uzavírat obchodní dohody se třetími stranami. Celní unie ale umožňuje kontrolovat migraci. Celní unie by nevyvolala žádnou disrupci průmyslových řetězců. Pro celní unii však není dostatek hlasů. Pokud bude brexitová dohoda poražena, bude britský parlament hlasovat o doporučeních, kam se vydat. Norský scénář je jednou z možností.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
