Multikrize minulých let, tedy brexit, uprchlíci, neliberální demokracie v Maďarsku a Polsku a stále nedořešená krize eura,vytvořily podle Kaletského vlastně neuvěřitelný soulad příležitostí. Je po německých volbách a nerozhodnost a neschopnost akce už nejde omlouvat nějakým dalším důležitým čekáním na voliče.
Jaké jsou tedy ty čtyři fronty? Francie musí uvolnit a liberalizovat přeregulovanou ekonomiku a excesivní veřejné výdaje. Německo se musí vzdát svých dogmat ohledně fiskální přísnosti a monetární politiky. Británie se musí vzdát koketerie s nacionalismem a zmírnit postoj vůči migraci zevnitř Evropské unie. A představitelé Unie se musí vzdát své obsese, která má tlačit členské země ke stále sevřenější unii, což je věc, která je nepopulární a kterou lidé v Evropě nechtějí.
K průniku musí podle Kaletského dojít na všech frontách, protože je těžké představit si úspěšný průnik na izolované frontě. Fronty totiž izolované nejsou, jsou provázané. Například Němci možná dokážou uvolnit svoji dogmatickou fiskálně-monetární představu, když uvidí důkazy toho, že Francie se opravdu reformuje. A naopak francouzské reformy uspějí jedině v případě, že bude Německo souhlasit s poněkud volnější fiskální politikou a bude podporovat měnovou politiku, která přináší benefity i pro slabší členy eurozóny.
Podobně by brexit mohl být nakonec odvrácen, nebo alespoň odložen na neurčito, pokud by EU souhlasila s prodloužením vyjednávacího období až za březen 2019 a s nějakými drobnými změnami v oblasti vnitrounijní migrace, snad třeba v oblasti omezení sociálních dávek pro pracující ze zemí EU mimo Británii. K tomu, aby lídři EU na něco takového přistoupili, museli by vidět nějaké důkazy, že si to britští političtí lídři začínají s brexitem přece jen rozmýšlet.
Exkluzivně: Macronova přelomová vize Evropy. Přečtěte si celý prezidentův projev |
Kaletsky fandí dvourychlostní Evropě, ale plány na ni uspějí, jedině když Merkelová zvítězí nad nacionalisty, kteří chtějí rozpad eurozóny, a zároveň v případě, že Macron zkrotí „integracionisty“ v Bruselu, kteří chtějí, aby byli všichni v eurozóně povinně. Dvourychlostní Evropu Kaletsky vítá ne proto, že někdo zůstane bezprizorně odkopnut stranou, jak se u nás straší před volbami, ale jako jakýsi druhý orbit, v němž by kromě třeba Polska a České republiky bylo i Dánsko a Švédsko, tedy další země, které se nechtějí více vzdávat suverenity. Přidat by se do volnějšího svazku mohlo i Norsko a vrátit se tam může Velká Británie.
Pohled „světoobčana“ Kaletského na Evropu má užitečný nadhled, ale podceňuje některé věci. Tak například J. C. Juncker, předseda Evropské komise, je asi podle Kaletského přesně ten „integracionista“, který má být zkrocen. Ale předseda Evropské komise, jež je komisí celé EU, nemůže přece vyzývat k dvourychlostní Evropě, a už vůbec ne vystupovat jako mluvčí té vyšší rychlosti. Je logické, když vystupuje jako někdo, kdo chce EU zachovat jednotnou. Proto ve svém projevu připomněl, že euro je měnou EU a že v Schengenu by měli být všichni. A co se týče prodloužení vyjednávacího období brexitu, platí pravidla Lisabonské smlouvy, kterou by pro jakékoli prodloužení bylo třeba změnit.
Nelze jistě zapřít, že v Evropě dnes existuje jakési memento, pocit a snad i vůle, že je třeba využít příležitosti a něco dobrého pro Evropu vykonat, než se okno zase zavře. Smůla je v tom, že ony představy jsou tak rozdílné, že člověka tak nějak přemáhá skepse.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
