Zjednodušeně lze konstatovat, že horší načasování si Britové vymyslet opravdu nemohli, Evropskou unii totiž zrovna přemáhá celá nálož naléhavých krizí, které mnohé přišly zvenčí a náhle: dluhová krize, krize eurozóny, ukrajinská krize, resp. ruská agrese, a hlavně krize migrační.
MACHÁČEK: Ruský ďábelský plán nebo sebevražda EU? |
A teď se do toho ještě bude diskutovat o britské reformní smlouvě s Evropou a bude to stát hodně času a úsilí v době, kdy je zrovna třeba řešit něco úplně jiného, třeba jak zachránit Schengen. Navíc většina výše zmíněných krizí – jako migrační krize či krize eurozóny – si žádá více centrálních a společných řešení, zatímco Británie volá po opaku.
Výhodou načasování na druhou stranu je, že právě proto, že ostatních krizí je tolik, si nikdo nepřeje, aby Británie odešla, a většinou jí asi všichni vyjdou vstříc, pokud tedy alespoň umožní ostatním, aby se dále integrovali, bude-li třeba.
Celá věc má ale ještě jeden háček. Spousta analytiků nyní upozorňuje, kolik dalších džinů z lahve mohou výjimky pro Brity vypustit, kolik dalších zemí a regionů může žádat výjimky pro sebe, co všechno se může dát do pohybu. To, že budeme mít stále více Evropu à la carte, Evropu jen částečně se překrývajících integračních kruhů, je už jasné. Nyní jde o to, aby se nám to celé úplně nerozklížilo.
Tak například Dánsko také spíše odmítá další evropskou integraci, asi by rádo zavedlo po vzoru Británie omezení sociálních benefitů pro lidi, kteří v Dánsku pracují nebo chtějí pracovat. Současná vládnoucí garnitura ve Finsku by ráda naopak posílila evropský centralismus a zpřísnila automatické pokuty pro ty evropské státy, které neplní smluvní závazky v oblasti fiskální politiky.
Polsko by po takřka celé dekádě proevropských liberálních vlád integraci Evropy rozvolnilo. Polsko zkrátka nyní žádá volnější stupeň integrace, asi bude žádat zrušení povinnosti přijmout euro a určitě bude chtít zrušení evropské obranné politiky.
MACHÁČEK: Pelikánovo přesné pojmenování |
Maďarsko by nejradši rozvolnilo EU na jakousi užší zónu volného obchodu, jako to chtěla (či vlastně pořád chce) ODS, a naopak Itálie by chtěla více opravdové evropské integrace: společný evropský dluhopis, společné investice a uvolnění kostnatých fiskálních pravidel. Získá-li ve Francii navrch extrémní pravice, bude žádat více rozhodování v Paříži a znovuzískání suverenity. A celá otázka takzvaného brexitu samozřejmě velmi „vzrušuje“ katalánské separatisty ve Španělsku. Odejde-li Británie, bude totiž znovu na stole otázka Skotska.
Seznam by mohl být ještě dlouhý a člověk si říká, aby nám z té Evropy vůbec něco zbylo. Když toho vybírání z evropského jídelního lístku bude příliš a budou-li se z něj vybírat podstatné stavební kameny, může se udělat celé Evropě dosti nevolno.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus
...
Důležitou včerejší zprávou je, že Německo udrželo ve čtvrtém čtvrtletí svoje tempo růstu, tedy 0,3 procenta. Ukazatele manažerské důvěry spíše předpovídaly, že se německý růst nyní zadrhne.
Zajímavé je, že největším tahounem ekonomického růstu v Německu je nyní robustní spotřebitelská poptávka, kterou analytici dávají do souvislosti s příchodem více než milionu uprchlíků. To je i signál do budoucna – ne že by uprchlíci měli tolik peněz, ale Německo bude muset rozpouštět svůj rozpočtový přebytek v mnoha ohledech, bude muset například vyzbrojovat bundeswehr.
Ve Financial Times ale hodnotí německé oživení jako slabé, například se nelíbí oslabení průmyslu. Hlavně se však pozastavují nad celkově chaboučkým růstem eurozóny. Třeba italský HDP vzrostl v posledním čtvrtletí o 0,1 procenta, z krátkého loňského oživení po třech letech recese už je možná skomírání.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
