Podle autorky je spíše zajímavé, že problémy Deutsche Bank vyvolávají v Německu rostoucí nacionální reakci.
Peter Ramsauer, předseda hospodářského výboru Bundestagu, prohlásil americkou pokutu ve výši 14 miliard dolarů za přemrštěnou, pokuta má prý parametry „vyhlášení ekonomické války“.
Další německý politik Markus Ferber prohlásil, že jde o americkou pomstu za pokutu Evropské komise pro Apple, která činí 13 miliard eur.
Objevuje se i vlna solidarity německých firem. Šéf koncernu BASF Jürgen Hambrecht pravil, že „německý průmysl potřebuje německou banku, která nás provází do světa“.
Hlavním terčem nacionalistické kritiky je ale evropský finanční systém, který Německo pomohlo stvořit. Z problémů Deutsche Bank je místo jejího managamentu viněna ECB, která prý zápornými úroky poškozuje německé banky a podporuje zadlužené země na periferii eurozóny.
Článek dále zajímavě rozvádí, jak se v Německu i mezi mainstreamovými stranami zakořeňuje metoda vinit z potíží někoho vně Německa. A to přesto, že Německo nebývale profituje na existenci eurozóny a přímo neuvěřitelně profituje na tom, že si lze půjčovat prakticky bez úroků.
...
Mark Whitehouse také na Bloombergu rozebírá otázku, zda může případné odpojení Deutsche Bank od přístrojů poškodit zbytek finančního systému.
Po roce 2008 regulátoři implementovali mechanismy, které mají bránit šíření nákazy. SRM, tedy single resolution mechanism, postup pro „řešení případů bank v problémech“, umožňuje například banky na úkor věřitelů rychle rekapitalizovat.
Americká pokuta by neměla představovat „systémové riziko“, vztahuje se přece pouze k jednotlivé instituci. Na různých obchodovaných finančních instrumentech, které pojišťují banky před krachem, je ale vidět, že neklid na trzích se přenáší na francouzské, italské i americké banky.
...
Proč dnes tolik padá libra? Gideon Rachman sice psal svůj komentář už včera, ale odpověď je docela jasná. Premiérka Theresa Mayová má jako politička výhodu v tom, že vypadá velice seriózně a zodpovědně. Ale vnější zjev může mást. Když se podíváme, jak premiérka zachází s brexitem, vychází nám o dost jiná politička.
Tím, že oznámila spuštění článku 50 na březen 2017, vlezla Mayová sama do pasti. Vzdala se předem jediné výhody, kterou mohla mít Británie ve vyjednávání – a nedostala za to nic, žádné ujištění o tom, že lze dosáhnout úspěšného výsledku.
Jakmile se odstartuje článek 50, zbývají Mayové dva roky na dojednání dohody s EU. Experti ale říkají, že za dva roky nejde dojednat ani rozvod, ani novou obchodní dohodu. Přitom Mayová neudělala nic pro to, aby měli podnikatelé a firmy alespoň jistotu v tom, jaká bude prozatímní obchodní dohoda, která překlene dobu do definitivního a úplného odchodu.
EU může dohadování dva roky natahovat a skončí to tvrdým brexitem, cly na britské zboží a ztrátami pro britské finanční firmy poskytující služby na kontinentu. EU to ani nemusí dělat Británii naschvál, dosáhnout dohody mezi 27 vládami nebude vůbec jednoduché.
...
Podobně se britské premiérce diví George Hay na Reuters.
Načasování brexitu je nyní jasné, ale stejně tak je jasné, že velké banky hned zahájí svou práci na přesunu velké části aktivit z Británie. Finančníci totiž vůbec nevědí, jaké má Theresa Mayová cíle a strategii, jaké formy dohody chce dosáhnout. Relokace banky trvá dva až tři roky, banky si nemohou dovolit čekat a za dva roky se dozvědět, že nebudou moci podnikat v celé EU. Šance, že Británie zůstane součástí jednotného trhu, se snížily.
