Vzhledem k tomu, že se jedná o oslavy vzniku Československa, je jaksi samozřejmá přítomnost slovenského premiéra Petera Pellegriniho i tamějšího prezidenta Andreje Kisky. Na slavnostní vojenskou přehlíku přijede americký ministr obrany James Mattis.
Tolik výčet nejdůležitějších hostů. Asi by se mělo pro jednou říci, že to je důstojná a velice dobrá účast. Z důležitých západevropských států schází účast vysokého představitele Spojeného království, řekněme ale, že to dobře kompenzuje právě probíhající návštěva českého premiéra v Londýně na pozvání britské premiérky Theresy Mayové.
Přítomnost nejvyššího představitele Francie má ten význam, že právě Francie stála u vzniku Československé republiky, pomohla budovat československou armádu, zkrátka „zasloužila se o československou státnost“. V Mnichově to sice o dvacet let později skončilo neslavně, ale Mnichov si dnes nepřipomínáme, naopak si připomínáme událost radostnou či pozitivní. Po odchodu Británie bude pozice Francie v EU důležitější než dosud, to si přiznejme. Kdyby tu Macron na oslavách nebyl, byl by to špatný signál a posílilo by to pověsti, že by nejradši EU vrátil do počtu zemí před rokem 1989. Jenže Macron tu bude.
Evropě dnes dominuje německo-francouzský tandem, a kdyby v Praze nebyla Merkelová, byla by to také chyba. Německo má nejsilnější hospodářství v Evropě a je náš největší obchodní a investiční partner. Německo ale taky potřebuje nás: náš výrobní řetězec, který živí německou exportní mašinu i naše trhy. S Německem nás pojí přes tisíc let společného soužití. České dějiny jsou vlastně dějinami vztahu s Německem, který za tu dobu vystřídal už snad všechny formy.
Představa další evropské integrace podle Německa je představa úplně jiná než ta francouzská a je dobré, že na oslavách budou zastoupeny oba pilíře.
Účast lucemburského premiéra zase symbolizuje, že si připomínáme výročí republiky, naše státnost je ale starší a Lucemburkové s ní měli, jak známo, hodně společného. Amerika, již bude reprezentovat ministr obrany James Mattis, je naším nejdůležitějším vojenským spojencem, svým způsobem je to hlavní garant naší bezpečnosti. Poláci jsou zase země sousední, přátelská, možná dokonce bratrská.
Důležité je též, kdo nepřijede. Za sousedy nepřijede rakouský premiér, ale to je logické. Slavit zánik velkého Rakouska by byl asi masochismus. A ano, nepřijede ani Viktor Orbán. Impérium, které před sto lety zaniklo, se totiž jmenovalo Rakousko-UHERSKO. Konec velkého Uherska navíc Orbán těžce nese, je to přinejmenším sentiment, co s oblibou politicky rozehrává. Orbánovy spory s Bruselem i Macronem jsou navíc příliš živé a mediálně by mohly celé oslavy zastínit. Takže taky dobře, že tu Orbán nebude – a o něčem to vypovídá.
A těm, kdo sebemrskačsky lámou nad touto zemí hůl a obávají se, že jsme se vydali někam na východ (nebo to rádi říkají), připomeňme, že sem nejede nikdo ani z Ruska, ani z Číny, což je snad úplná samozřejmost, ale možná ji někdo pro oči nevidí. Zato se ruský prezident Putin například 11. listopadu zúčastní ve Francii oslav sta let od konce 1. světové války.
Kratší verze přečtena v pondělí v Českém rozhlasu.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
