Proti tomu ale stojí fakt, že takto není řízena demokratická politika, která předpokládá, že každému regionu a volebnímu okrsku se dá stejné množství, stejně rychle a z pohledu demografie a geografie spravedlivě.
Psali jsme i o tom, že dělit se o vakcínu s rozvojovým světem je nejen oprávněno hodnotově a morálně z pohledu solidarity a respektu k lidským životům, ale je to logické a ekonomicky výhodné: obnoví se mezinárodní dělba práce, obnoví se cestování a letecká přeprava, budou se moci konat olympijské hry apod.
K celé věci se vyjadřuje i John Authers ve svém dnešním sloupku pro Bloomberg.
Výzvy spojené s distribucí jsou obrovské. Vakcína Pfizer musí být skladována v extrémním mrazu, což je velmi složité. V Británii bylo rozhodnuto, že nejprve jdou na řadu ti nejstarší. V USA zvolí různé státy unie různou politiku. Leckdo například argumentuje, že na prvním místě se má očkovat ve věznicích, protože tam hrozí největší nebezpečí, to se ale leckomu nebude líbit.
Taky se přichází s nápadem, že ti, kdo mají home office, respektive mohou pracovat z domova, mají s očkováním přijít na řadu až poslední. Co když ale máte cukrovku, vysoký tlak, je vám přes padesát – a home office máte k tomu?
Pak jsou tu záležitosti mezinárodní spolupráce a zájmu. Covid nezná hranice, ale solidaritu je třeba vnímat jako osvícený vlastní zájem. Jednoduché na pochopení je to v případě, že o poznání chudší země hraničí s nějakou bohatší zemí – jako třeba USA s Mexikem. Také je logické, že se má pomáhat těm zemím, kde je z hlediska pandemie nejhůř. To vše ale bude velmi kontroverzní.
Authers také zdůrazňuje, že v posledních měsících utrpěla ránu disentní teorie stádní imunity, která je založena na tom, že v určitém okamžiku nemoci dojdou noví lidé, které by mohla infikovat, čehož má být dosaženo tím, že se nemoci nechá šířit.
Švédsko například odmítlo striktní karanténu a nechalo otevřené školy. Cílem bylo dosáhnout kolektivní imunity a vyhnout se druhé vlně. Země ale nyní zažívá druhou vlnu zcela srovnatelnou s druhou vlnou v jakémkoli jiném evropském státě. Počet případů navíc – na rozdíl od zemí, které zavedly větší restrikce, ve Švédsku narůstá.
Ještě před dvěma měsíci leckdo mohl tvrdit, že Švédsko dokázalo něco unikátně chytrého, v tuto chvíli už to tvrdit nelze. Smrtnost i sezonní úmrtnost má Švédsko mnohem horší než sousední Dánsko.
To samozřejmě neznamená, že debata o míře restrikcí, nákladech lockdownů a zavírání škol nemá pokračovat. Stejně tak je možné, že v oblastech nejhůř zasažených v první vlně (řekněme třeba New York a Lombardie) je druhá vlna mnohem mírnější. To může mít dvě příčiny: lidé vědí, že nemoc není žádná legrace, berou ji vážně, dodržují více pravidla apod., ale možná zde bylo určité úrovně kolektivní imunity dosaženo a virus se chytal obtížněji. V jiných oblastech Evropy či USA, ale určitě kolektivní imunity dosaženo nebylo.
Potíž je v tom, že všude na světě se celá věc politizuje, lidé mají pandemie plné zuby, roste neochota respektovat restrikce a lidé nedodržují ani základní opatrnost a ohleduplnost, jako je dodržování vzdálenosti a nošení roušek.
Dodejme, že kolektivní či stádní imunita existuje, protože její existence je biologická zákonitost. Otázka stojí pouze tak, jak vysoké promořenosti populace musí být dosaženo. V případě pandemie covidu-19 je to víc, než si optimisté mysleli. Též je otázka, jak dlouho ona imunita vydrží, ani to totiž nevíme.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
