Testem nové generace evropských lídrů bude, zda budou odvážní a mentálně vybavení k tomu, být schopni reagovat na totálně neočekávaný vývoj, píše.
Kromě Christine Lagardeové, která bude sloužit v čele ECB osm let, zůstanou další čtyři na svých pozicích do roku 2024. To se zdá jako krátká doba, ale bude dost dlouhá na to, aby přinesla neobyčejné i chaotické a zmatečné události.
Většina evropských lídrů, kteří se chopili funkcí v minulém období v létě 2014, pravděpodobně nemohla mít tušení, co přesně je čeká a co všechno jim zkříží cestu.
Počítal někdo s tím, že se v USA dostane k moci Donald Trump, a vznikne tak tlak na pevnost euroatlantické spolupráce a poválečný mezinárodní pořádek? Předvídal někdo, že Evropská komise bude publikovat dokument, který označí Čínu za „systémového rivala s alternativním modelem vládnutí“?
Předpovídal někdo velkou uprchlickou krizi let 2015–2016? Odcházející lídři věděli, že britská vládnoucí Konzervativní strana není spokojena s Bruselem – a s ní i mnoho Britů. Očekával ale vážně někdo brexit? Očekával někdo, že si Italové zvolí populisty zpochybňující základní politiky EU? Nebo nástup neliberálního nacionalismu a podrývání vlády práva v částech střední a východní Evropy?
Očekávat lze, že noví lídři EU se budou snažit posílit základy měnové unie. Možná dokončením bankovní unie, možná vytvořením unie kapitálového trhu, možná se přeci jen pokusí o nějaký rozpočet pro eurozóny. Lze předvídat, že se pokusí soustředit víc evropských zdrojů na boj s klimatickou změnou a utlumit podporu zemědělství. Je dobře, že Evropu povede franko-německý motor, svět si tak může být jistý, že evropský model sociálního kapitalismu, sdílené suverenity a důrazu na pravidla v globálním pořádku bude pokračovat.
Jenže neočekávané taky přijde. Evropa je měkká velmoc a není připravena na násilné konflikty – stejně jako nebyla připravena na jugoslávskou válku v 90. letech. Hlavním tématem světa bude americko-čínská rivalita, ale EU má málo vlivu na tuhle oblast mimo obchodní a byznysovou regulaci.
Uvnitř hranic EU jsou společnosti rozděleny mezi ty, kdo podporují ideály EU a mají z nich prospěch, a ty, kteří to vidí opačně. Nezaměstnanost mladých je vysoká a důvěra v politiky nízká. Fragmentace politik na národní úrovni stěžuje možnosti koherentní evropské politiky. Doby, kdy většina evropského elektorátu pasivně souhlasila s další integrací EU, jsou dávno pryč.
Nelze vyloučit ani to, že se v příštích pěti letech v některé evropské zemi radikálně promění vedení a politický směr či se úplně rozpadne pořádek. Pak bude nový evropský vedoucí tým stát před otázkou, jakou metodou a za jakou cenu držet EU pohromadě.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
