Když ale vezmeme jenom tři země Evropské unie, tedy Velkou Británii, Německo a Francii, jejich celkový výsledek (54 zlatých, 151 všech medailí) je v součtu daleko lepší než to, čeho dosáhly Spojené státy.
Dobře – Británie, které se ve sportu velmi daří, nám z EU asi odejde, ale i bez veleúspěšných Britů EU Ameriku hravě, či spíše drtivě překonává.
PŘEHLEDNĚ: Češi skončili na 43. místě v hodnocení národů. Vyhrály USA před Brity |
Tím tedy samozřejmě nevoláme po tom, aby ve sportu vystupovala EU jako celek, evropská identita bude v EU vždy ta druhá a koneckonců takhle je to takové pestřejší. Když ale leckdo v EU propadá depresi a stále více lidí mudruje o zániku Západu, je pozoruhodné, že nikdo z tzv. evropských lídrů nebo eurooptimistů tototéma neotevře. Je to lenost, nepozornost, hloupost?
Na Evropu se sice valí mnoho krizí najednou od migrace přes trable eurozóny po hrozbu obnoveného konfliktu na východních hranicích, tedy na Ukrajině, ale proč být sebedestruktivní vždy a všude?
Proč třeba tuto image zdraví, síly, dravosti, bojovnosti, soutěživosti a mladé dynamiky necháváme Americe, když je ve sportu Evropa na celé čáře dravější, zdravější, dynamičtější, soutěživější a silnější?
Je to jako s ekonomikou a společností a řadou dalších věcí. Evropě se daří jako nikdy v historii, proti většině dnešního světa je oázou svobody, bezpečnosti, prosperity, sociální koheze i slušného zacházení s přírodou. Proč se tím ale chlubit, když můžeme propadat sebedestruktivní skepsi vždy a všude?
Leckdo si láme hlavu s tím, jak posílit či povzbudit druhou, společnou identitu Evropanů (evropská identita bude v Evropě, jak řečeno, vždy ta druhá), když je to ale náhodou a vlastně přirozeně možné, či se to přímo nabízí, každý se na to vykašle.
(A děkuji tentokrát za tip kamarádovi Janu Pravdovi.)
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
