Je euro úspěšné? Určitě ano – už jen proto, že se dvacátého výročí dožilo, a to nejen v plném počtu původních členů měnové unie, ale v počtu mnohem hojnějším. Kromě Rakouska, Belgie, Finska, Francie, Německa, Nizozemska, Itálie, Portugalska, Španělska a Lucemburska přibylo Řecko, Slovinsko, Slovensko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Vzpomeňme si jen, kolikrát jsme od různých temných věštců (v Česku zvláště rozšířených) za poslední dekádu slyšeli, že se euro rozpadne, že už se tisknou drachmy, liry apod. Nic takového se přes všechna dramata a krize nestalo.
V Česku rovněž oblíbeným výrokem je, že euro je uspěchaný projekt, že bylo spuštěno předčasně. Z ekonomického pohledu je to diskutabilní, ale z politického pohledu by to možné nebylo. Euro se zrodilo z jisté vlny integračního optimismu a entuziasmu, která souvisela také s koncem studené války. Od počátku minulé dekády jsou v Evropě na vzestupu skepticismus, opatrnost a národní egoismy. Dnes (ale ani před deseti lety) by už grandiózní projekt typu eura nebo Schengenu neprošel.
Euro má ale smysl ekonomický i v rámci globální konkurence. Viděno z družice, chce být Evropa roztomilý světadílek s dvaceti osmi měničkami (v rámci EU), nebo ekonomická mocnost braná vážně? V detailním pohledu je čistě ekonomický přínos eura pochopitelně diskutabilní. Německu a německému exportu prospívá určitě, například Itálie se ale dosud nevrátila na ekonomickou úroveň před rokem 2008.
V čem má euro rezervy? Na rozdíl od zaběhlých a stabilních měn nemá eurozóna společný dluhopis, společné pojištění vkladů ani společnou daň či rozpočet. Stůl má pouze jednu nohu a tou je ECB, centrální banka eurozóny. Na druhou stranu, s touto jednou nohou funguje eurozóna už dvě dekády – a to je docela dlouho. Zlomový moment přišel ve chvíli, kdy v roce 2012 předseda ECB Mario Draghi prohlásil, že „udělá cokoli“, co bude třeba, aby se eurozóna nerozpadla. Od té doby je nade vší pochybnost zřejmé, že má eurozóna věřitele poslední instance, který mimochodem garantuje také její integritu.
Někteří otcové zakladatelé doufali, že euro při první velké krizi vykoná integrační skok, doprovázený také politickým integračním skokem. To se nestalo. Vznikl ale záchranný val ESM a taktéž zatím poloprázdná bankovní unie bez pojištění vkladů. Nepřibyly pilíře, ale podpůrné sloupky. Je to ovšem relativní, záleží na tom, jak spěcháme historií a jak jsme trpěliví. Někdo považuje za zázrak i ty podpůrné sloupky.
Pokud se eurozóna nerozpadla, neznamená to, že funguje pro všechny dobře. Německu prospívá, ale Itálii nebo Řecku asi nikoliv. To, že se eurozóna nerozpadla, souvisí také s tím, jak by byl případný odchod nějaké země ze spolku složitý – technicky, účetně, ekonomicky a právně. Dnes sledujeme prakticky v přímém přenosu patálii s brexitem, případný odchod Itálie z eurozóny by byl možná ještě složitější a „nemožnější“. V případě Itálie platí, že je příliš velká na to, aby mohla padnout, i příliš velká na to, aby mohla být zachráněna. Jaká je alternativa? Asi nějaké propatlávání se, to je dovednost, která se v EU umí.
Jaké jsou další slabiny eura? Evropa nevyužila příležitosti, aby skrze euro projektovala do světa ekonomickou a mocenskou sílu, jako to dokáže Amerika s dolarem. Euro se neblíží dolaru, aby bylo srovnatelnou rezervní měnou. Rozpočtová a dluhová kritéria jsou dodržována vágně, představa, že nějaká velká země dostane pokutu v řádech procent HDP, je stejně utopická jako víra ve společný dluhopis.
Euro má být „měnou EU“, ale ještě není: chybí Polsko, Maďarsko, Česko, Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko. Je to ale spíše na těch, kteří do eurozóny nespěchají (jako my), než že by jim někdo bránil.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost
