Článek najdete zde. A členské státy – nejen zrovna Španělsko – jsou oslabeny vnitřními rozbroji. Když byl před čtyřmi měsíci zvolen Emmanuel Macron francouzským prezidentem, vypadalo to, že Evropa zažije období klidu a pohledu vpřed. Ale například v Barceloně žádný klid není.
Dobrá zpráva ale zároveň je, že vývoj ve Španělsku nemá zásadní vliv na trhy. Ekonomické oživení v Evropě je silné, zároveň se ale ukazují limity toho, čeho může EU dosáhnout. Kdyby se něco podobného dělo před pěti lety, rizikové prémie španělských dluhopisů by dosáhly závratné výše a akciový trh by tvrdě přistál na zemi.
Situace je dnes mnohem klidnější. Ekonomika eurozóny roste solidně, i když ne nějak velkolepě. Španělská ekonomika roste dokonce nejrychleji z eurozóny a vnější účty má dokonce v přebytku. Španělskou ekonomiku dnes žene nabídka, nikoli poptávka a úvěrový a stavební boom jako před krizí. Eurozóna má už nějaké instituce, které mohou zasáhnout, a ECB už ví, co může a nemůže dělat.
Zároveň se ale ukazují omezení modelu evropské integrace, protože Unie je nakonec založena na národních státech. Výraz mezivládní přístup je nepřesný: všechno, co EU dělá a o čem rozhoduje, je založeno na tom, že to implementuje národní stát.
Platí to i v případě ECB. Řídicí výbor rozhodne, ale nákupy dluhopisů provádějí národní centrální banky. Nebo Evropský soudní dvůr – soudce nominují národní vlády a národní soudy vymáhají platnost rozhodnutí. V USA federální měnová a soudní rozhodnutí vymáhají pobočky federálních institucí.
EU asi nemohla postupovat jinak, ale potom může ve výsledku fungovat pouze stejně dobře jako národní stát, a to jak v implementaci, tak v legitimitě. Když jsou jednotlivé státy oslabeny vnitřními spory, má takový systém své limity. V Polsku a Maďarsku omezují neliberální vlády soudní moc. Ve Španělsku není politický systém schopen vyřešit spor mezi regionem aspirujícím na sebeurčení a centrální vládou v Madridu. Také Německo čelí vážným vnitřním výzvám. Kancléřka Merkelová ztratila pětinu voličů a příští čtyři roky bude muset čelit neposlušným koaličním partnerům. V Itálii podle průzkumů nyní většina voličů podporuje populistické a euroskeptické strany.
Nevypadá to, že by militantně euroskeptické strany kdekoli získávaly moc, ale současné politické pohyby nejsou pro evropskou integraci dobré. EU dnes nečelí přímo nenávisti, ale obstrukcím způsobeným nezájmem, netečností a vyčerpaností z domácích tahanic. Evropská integrace bude pro většinu zemí v lepším případě až druhé téma.
Evropští lídři, kteří chtějí pokračovat v integraci, už nemohou říkat, že není alternativa, jako během finanční krize. A konsenzus prvních let je také pryč. Podle Grose je třeba vymyslet nový model, který překoná apatii občanů.
Gros bohužel ani náznakem nenavrhuje, jak by ten nový model měl vypadat. Jeden nápad bychom si dovolili nastínit: svolat nové shromáždění, které bude mít za cíl sepsat evropskou ústavu, tentokrát jednoduchou, po americkém vzoru, kterou si zapamatuje a osvojí každé dítě. Vysvětlit lidem, že federalismus není centralismus a je založen na myšlence silné vnitřní konkurence. A posílit demokratickou legitimitu v centru.
Říká tohle ale někdo? EU se zatím potácí v neprostupné houštině unijních smluv, paraunijních smluv a extraunijních mezivládních smluv. Nepřehledný chuchvalec nejde často vysvětlit ani expertům, natož občanům. Krize po roce 2008 vyvolala nějaké integrační posuny: vznikly záchranné valy pro eurozónu a ujasnilo se, kam až může ECB, co může zachraňovat a jistit. K dalším posunům ale možná nedojde bez další krize.
…
Česká koruna oslaví brzy čtvrt století existence. K tomu proběhne 18. října v Praze výborně obsazená veřejná diskuse, na kterou čtenáře Monitoru JM srdečně zvu. Detaily najdete zde.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
