Orbán tím chtěl naznačit, že lidé jako on, kteří chtějí „zachránit Evropu pro Evropany“, by se mohli stát lídry evropské křesťanské demokracie a pravice, která se nachází v hluboké krizi. Orbán podle Krasteva zamýšlel stát se do budoucna ideologickým lídrem frakce Evropské lidové strany.
Křesťanští demokraté jsou oslabeni ve Španělsku, kde je jejich hlavním úkolem zabránit separaci Katalánska. V chaosu a rozkladu se pravice nachází ve Francii. Orbán asi opravdu doufá, že by mohl evropskou pravici proměnit k obrazu svého populistického Fideszu.
Jenže se spletl, když vsadil na to, že vznikne nerozborné duo Donalda Trumpa a Vladimira Putina, které povede antiglobalizační, nacionalistickou kontrarevoluci, a že jeho samotného budou pojit s tímto duem nadstandardní přátelské vztahy a společné zájmy. Ono bratření Ameriky s Ruskem, jak víme, ale jaksi nedopadlo, jak čekal, a v Německu směřují křesťanští demokraté k drtivému volebnímu vítězství. Zvolení Trumpa a brexit vyvolaly v západní Evropě rezistenci vůči populistickým politikům. A Česká republika a Slovensko se distancují od tónu politiky v Maďarsku a Polsku.
Megalomanská a reakcionářská Orbánova vize nemůže podle Krasteva vyhrát.
...
Leonid Beršidskij upozorňuje na Bloombergu na názory charismatického šéfa německých liberálů (FDP) Christiana Lindnera na Rusko a protiruské sankce. Je důležité tomu věnovat pozornost, protože pokud jsou liberálové historicky ve vládní koalici s CDU, je už jistou tradicí, že vedou ministerstvo zahraničí (legendární byl třeba Hans-Dietrich Genscher). A tato koalice je nyní pravděpodobná.
Lindner teď čelí určité kritice, protože 5. srpna v rozhovoru řekl, že „ruská anexe Krymu by mohla být považována za dlouhodobé provizorní řešení“. Lindner navrhuje izolaci či oddělení „krymského problému“. Podle něj je třeba učinit návrhy, které umožní Putinovi korigovat svou politiku bez ztráty tváře.
Lindner dobře ví, že zrušení protiruských sankcí je zatím svého druhu politické tabu, nicméně pokusil se o tuto historickou analogii: „Nikdy jsme neuznali sovětskou anexi pobaltských států, ale státníci jako Willy Brandt byli schopni rozvinout ostpolitiku, kterou Helmut Kohl a Hans-Dietrich Genscher završili německým sjednocením.“
Lindner později svůj výrok korigoval – s tím, že pokud Rusko nezmění kurz, nebude žádná kooperace. „Vím ale, že to nezačne velkými otázkami, že začneme těmimalými.“
Co mohou být „malé otázky a krůčky“, které mají Putinovi pomoci „zachránit tvář“? Nevíme – Beršidskij uvažuje „nahlas“. Třeba se Gazprom vzdá monopolu na dovoz ruského plynu do Evropy. Nebo se sankce ponechají, ale jaksi nad nimi se budou budovat vstřícné vztahy. V Německu je prý západoněmecká politika vůči SSSR považována za úspěšnou a voličská poptávka po dalším zpřísnění politiky vůči Rusku není prý veškerá žádná. Takže podle Beršidského se německá politika bude směrem naznačeným Lindnerem asi ubírat i bez něj.
...
Milé čtenáře a příznivce Monitoru JM a pochopitelně i serveru Lidovky.cz a Lidových novin upozorňuji na knižní vydání výběru z mých nejzajímavějších článků uplynulých sedmi let. Kniha se jmenuje Na tříkolce mezi tanky podle životopisného rozhovoru novinářky Anastázie Harris s autorem, který publikaci uvádí.
