Byl to od začátku náročný úkol, protože Němci jsou s eurem a stavem eurozóny velice spokojeni. Euro jim prospívá, nezaměstnanost je nízká, exportu se daří. Francouzi jsou zase s eurozónou nespokojeni a i ti, kdo spokojeni jsou, žádají reformy, větší solidaritu a další integraci. Politici v obou zemích tak v zásadě jenom kopírují nálady veřejnosti a v poslední době se ukazuje, že je nakonec jedno, jestli je v německé vládě další integraci eurozóny nepřející FDP, nebo není, jestli v ní jsou vůči integraci vstřícnější socialisté, nebo nejsou. Němci prostě drží tradiční linii a v zásadě nechtějí nic měnit. Od svého zvolení francouzský prezident Macron zkoušel Němce přesvědčit diplomaticky, kuloárně, skrze expertní setkání. Výsledek vypadá na velkou nulu. Němci odmítají prakticky vše, co by znamenalo větší finanční solidaritu v rámci eurozóny.
Nyní, rok po svém zvolení, Macron důrazně mění taktiku a rétoriku. V projevu v Cáchách minulý týden otevřeně vysvětlil rozdíl mezi německým a francouzským vnímáním Evropy. A jak to tak ve Francii bývá, rétoriku vůči Němcům ruku v ruce s Macronem přitvrdili také francouzští komentátoři, publicisté a ekonomové, kteří poukazují na nekonzistentnost německého myšlení a evropské solidarity.
Německo chce žít v minimalistické Evropě bez politických ambicí, kterou hlídají jenom disciplinární mechanismy definované vzornými státy. Podle Zakiho Laïdiho je tento ideál důsledkem německého ordoliberálního myšlení.
Německý „mindset“ (třeba převládající myšlení) definuje, jak jsou události vnímány a jak je jim rozuměno. Vezměme si minulou finanční krizi: Německo, Nizozemsko a pobaltské státy interpretují krizi jako důsledek rozpočtové laxnosti některých států nebo nedostatečné státní kontroly nad zadlužeností privátního sektoru. Chybí pokus o makroekonomickou perspektivu.
Německý přístup brání společné perspektivě, společnému pohledu na eurozónu a vychází z chybných předpokladů. Tím prvním je, že německý úspěch a prosperita nemají nic společného s jinými státy. Druhým je představa, že proticyklické politiky nejsou možné bez německé dluhové brzdy. A třetím prý je víra, že v tržní ekonomice stačí nastavit pravidla.
Jenže německé obchodní přebytky a přebytky běžného účtu jsou důsledkem chronického podinvestování německých firem. Do IT sektoru a průmyslu Německo investuje relativně méně než Francie a Itálie. Macron má pro Evropu ambiciózní plán, ale potřebuje v Německu partnera, který se vzdá svého sebezahleděného, moralistního pohledu na ekonomiku a ekonomické myšlení.
Adam Tooze a Shahin Vallée se dívají na německý názor na evropskou integraci, který říká, že zodpovědnost a kontrola musí být spojeny a hříchy minulosti se musí nejprve srovnat. Zajímavé z tohoto pohledu je, že to Němci jaksi nevztahují na oblast obrany a bezpečnosti. Současný německý rozpočet je pochopitelně v souladu s německou ústavní dluhovou brzdou, ale porušuje německé závazky v rámci NATO ani nevyjasňuje žádné hříchy minulosti. Co kdyby Francie trvala na absolutní podmínce či předpokladu další obranné kooperace, že Německo nejen okamžitě zvýší své vojenské výdaje, ale dokonce okamžitě vyrovná dluh z podhodnocených výdajů na obranu za několik posledních dekád? Od roku 1990 utratila Francie za obranu o 30 procent víc než Německo a její investice do prostředků jaderného zastrašení činí za stejnou dobu částku, která se rovná pěti procentům francouzského HDP.
Čtenáře Monitoru JM zvu na mezinárodní konferenci Výzvy pro Evropu, která se koná v pondělí 21. května, i na přidruženou debatu o V4 a EU v neděli 20. května.
