Evropští komisaři Valdis Dombrovskis a Pierre Moscovici ve Štrasburku oznámili, že se jim to neříká lehce a že si přejí, aby dialog s Itálií pokračoval. Itálie má tři týdny na přepsání rozpočtu – a zatím to odmítá. Lídr Ligy Matteo Salvini říká: Ať nám klidně z Bruselu píší, nic přepisovat nebudeme.
Je to jako odpoledne po škole. Venku hezky, spolužáci už šli čutat – a vy musíte ve sborovně za trest přepisovat domácí úkol. Anebo se na učitelku vykašlete a jdete čutat. A riskujete trojku z chování a vyhazov ze školy.
Pokud Itálie rozpočet nepřepíše, aby měla – když to zjednodušíme – nižší schodek, zahájí Evropská komise s Itálií proceduru řešení excesivního schodku, jež může skončit až pokutou v řádech procent HDP.
Pokud si komise prosadí svou, bude do budoucna zjevné, kdo v Evropě vládne: autorita Bruselu a hyperkomplexní diktatura pravidel. Nebo se ukáže, že podobné prosazování pravidel je zcela utopické.
Srovnejme si to takhle: takové USA mají sice federální rozpočet ve výši 20 procent HDP a dluh je pochopitelně financován federálními dluhopisy, jenže kdyby si ve Washingtonu usmysleli, že má Texas posílat rozpočet do Washingtonu ke kontrole poté, co ho sepíše, a ještě jednou potom, co ho schválí, odešel by Texas z unie. Evropa žádný společný rozpočet nemá, ale podle pravidel je fiskální suverenita vlastně iluzorní.
Anebo se jako iluzorní ukáže víra, že lze podobná pravidla držet a vymáhat. Je to možná větší utopie než představa, že budou mít EU či eurozóna někdy nějaký společný dluhopis či daň. Každý si navíc pamatuje, že první, kdo rozpočtová pravidla po vzniku eurozóny v roce 2003 porušil, byly největší státy Francie a Německo. A pokutu nedostaly.
Anebo se Itálie vzepře – a v tom případě je možné, že Itálie bude muset vydat paralelní měnu a zamíří pryč z eurozóny. Je možné něco mezi tím? Nyní to vypadá, že spíš ne. To se má snad říci, že pravidla platí, ale pro Itálii ne? I když se nám kompromis nerýsuje, je na druhou stranu silný argument, že se zatím vždycky nějaký kompromis našel. Jenže to zase neznamená, že se tentokrát už ucho džbánu neutrhne.
S celou patálií souvisí ještě dvě věci. Stejně jako v době, kdy vrcholila krize Řecka, objevují se na italské politické scéně i ve spíše bulvárním tisku roztodivné politické úvahy na téma, že by snad mohlo přispěchat na pomoc Rusko. Navíc je v tomto případě tato spekulace posílená tím, že ministr vnitra a lídr italské Ligy Matteo Salvini je ještě víc proruský, než je v Itálii tradicí.
V případě Řecka se nic takového nestalo, a to nejen proto, že to Evropská unie nechtěla a že možná Řekům někdo naznačil, že vzhledem k jejich členství v NATO to není úplně šťastný nápad. Hlavně šlo o to, že i relativně malé Řecko by bylo pro Rusko velkým soustem na to, aby ho mohlo makroekonomicky stabilizovat.
Autoři podobných nesmyslných nápadů si asi neuvědomují, že italská ekonomika je stejně velká jako ekonomika ruská, ale oproti ekonomice ruské se ta italská přeci jen jeví jako docela moderní a zdravá.
Objevila se i fantasmagorická idea, že by Itálii mohl se zlou a nevstřícnou EU pomoci Putin s Trumpem dohromady. Amerika na to sice finanční zdroje má, ale není to žádná diktatura a sám americký prezident žádné zdroje na něco podobného k dispozici nemá.
Evropská rozpočtová rada, což je poradenské těleso, vlastně něco jako Národní rozpočtová rada u nás, přišla nyní s návrhem, aby EU a eurozóna rozpočtová pravidla vycházející z maastrichtských kritérií zrušily a soustředily se na jediné: na dluhové kritérium, tedy poměr veřejného dluhu k HDP. Kritérium schodku v poslední době naprostá většina zemí stejně bez potíží plní.
Zevrubná analýza ale praví, že jednoduché kritérium zrovna Itálii nepomůže. Aby začala snižovat státní dluh, musela by stejně vytvářet po spoustu let každoroční strukturální rozpočtový přebytek ve výši nejméně čtyř procent HDP. Komu se bude chtít tohle vysvětlovat voličům?
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
