Vícerychlostní Evropa (čtěte zde) je jednou z možností vývoje EU, kterou v tzv. Bílé knize představil před čtrnácti dny J. C. Juncker jako variantu č. 3, které se říká „Ti, kdo chtějí dělat víc...“ Zároveň se to prezentovalo řízenými úniky o tom, že tato varianta se nejvíce zamlouvá německé kancléřce Merkelové. Pak následovalo setkání „velké čtyřky“ ve Versailles s lídry Španělska, Francie, Itálie a Německa, po kterém kancléřka Angela Merkelová prohlásila: „Měli bychom mít odvahu dovolit některým zemím pokračovat v integraci rychleji než jiným.“
Idea vícerychlostní Evropy je podle autora zdánlivě logická v oblastech, které jsou nejproblematičtější a které jsou zdrojem euroskepticismu: ekonomika (problémy eurozóny) a migrace.
Jenže podle autora vícerychlostní Evropa, která umožní flexibilní integraci, není příliš realistická ani v samotném jádru. Francie by si totiž určitě ráda vybrala ekonomickou politiku, ale odmítla by přerozdělování uprchlíků. Chtěla by sdílení (mutualization) dluhů, ale nikoli sdílení uprchlíků. Německo by dalo přednost sdílení uprchlíků, ale odmítlo by zase sdílení dluhů.
MACHÁČEK: Merkelová u Trumpa a německé přebytky |
Tak je to v Evropě ale přece odjakživa. Každá země by ráda přenesla to, co ji nejvíce trápí, na Evropu a zde by ráda sdílela suverenitu, ale zároveň každá země instinktivně nechce sdílet problémy těch druhých – a tam, kde mají druzí problémy, u nichž hrozí, že se přelijí k vám, by si každý rád ponechal suverenitu. Až dosud Evropa postupovala tak, že se vždy snažila najít „velkou dohodu“ (great bargain), kdy bylo kompromisně uznáno, že celkové benefity integrace převáží nad náklady. To bylo vždy možné pouze proto, že kdo chtěl získat pro sebe benefity v jedné oblasti, musel se přihlásit k tomu, že ponese část nákladů v oblasti jiné. Půjde-li se cestou diferencované integrace, odstraní to podněty k tomu, hledat velký kompromis či velkou dohodu.
Podle Kundnaniho je jistou ironií, že idea vícerychlostní Evropy a flexibility byl britský nápad. Británie se nepřihlásila k Paktu stability a růstu, podobně jako se předtím nepřihlásila k Schengenu. Dlouho se zdálo, že Británie bude výjimkou. Nyní se zdá, že i „velká čtyřka“ se vnitřně ztotožnila s britským přístupem k věci.
Autor je předsedou správní rady IPPS-Institut pro politiku a společnost
