V interview pro německé noviny Die Zeit Piketty obvinil Německo z „šokující ignorance historie“.
Piketty tvrdí, že zatímco Němci nikdy nesplatili své dluhy po obou světových válkách, neustále požadují po ostatních a speciálně nyní po Řecku, aby platili svoje dluhy.
Po Hitlerově porážce v roce 1945 činil německý dluh více než 200 procent HDP, a to bez započtení nedoplacených válečných reparací z první světové války. Poté, co Němci zpustošili Evropu a způsobili nejsmrtelnější válku v dějinách lidstva, měli Němci zbytku světa platit miliardy.
Jenže během let byla většina těchto dluhů odpuštěna. 60 procent zahraničního dluhu Německa bylo odpuštěno na základě londýnské dluhové smlouvy z roku 1953.
Nic takového dnes vůči Řecku nechtějí Němci připustit.
„Když slyším, jak Němci říkají, že spojují morálku s dluhy, a jak pevně věří, že dluhy se musí platit, myslím si: to je ale opravdu velký vtip,“ říká Piketty a dodává: „Německo je nejlepší příklad země, která během své historie nikdy nesplatila své zahraniční dluhy. Naopak vždy trvala na tom, aby ostatní platili jí, jako například po francouzsko-pruské válce z roku 1870, kdy požadovali masivní reparace od Francie a také je obdrželi. Francie tento dluh splácela celé dlouhé dekády. Historie veřejných dluhů je plná ironie. Jen málokdy následuje naše představy pořádku a spravedlnosti.“
Když reportér Die Zeit Georg Blum vysvětluje, že německé válečné reparace byly omezeny, protože příliš velké reparace po první světové válce pomohly Hitlerovi dostat se k moci, Piketty ostře nesouhlasí.
„To nemělo nic společného s morálkou a čistotou, bylo to racionální politické a ekonomické rozhodnutí. Bylo správně pochopeno, že po velkých krizích, které vytvořily obrovské nálože dluhu, přichází nutně bod zvratu, kdy se lidé musí začít pozitivně dívat do budoucnosti. Není možné pořád požadovat, aby generace mladých lidí platily za chyby svých rodičů.
Není pochyb o tom, že Řekové udělali strašlivé chyby a že do roku 2009 řecké vlády falšovaly účetní knihy. Navzdory tomu ale nenese nová, mladá generace Řeků žádnou větší zodpovědnost za chyby svých rodičů, než nesla mladá generace Němců v 50. a 60. letech za chyby těch svých. Musíme se dívat dopředu.“
Piketty žádá svolání konference podobné té po druhé světové válce. Také je přesvědčen, že zákodonárci a parlamenty by měli hrát mnohem důležitější roli v rozpočtových procesech.
„Německo dnes podlamuje demokracii tím, že trvá na tom, aby státy přežívaly v jakémsi trestním mechanismu, ze kterého se samotný Berlín dostane svými svaly ven. To je fatální chyba.“
K Pikettymu dodejme několik poznámek. Byli to Němci (a po nich Francouzi), kdo poprvé porušil maastrichtská kritéria a kdo si zařídil odpuštění pokuty. Tím byla vůbec poprvé porušena základní pravidla měnové unie.
Jsou ještě další důvody, proč by Němci mohli tolerovat měkčí postoj. Na slabém euru, které je oslabeno situací předlužených zemí na jihu, vydělává především německý export. A mluví-li se o morálce, pak je vždy podstatné, aby si prsty spálili i nezodpovědní věřitelé, což se v případě expozice německých bank vůči Řecku nestalo.
Piketty mluví podobně jako celá řada jiných významných ekonomických historiků; potíž je v tom, že do světa politiky a zideologizovaných médií jejich hlas proniká jen zřídka.
O potřebě evropské dluhové konference či o tom, jak Británie v 30. letech odpouštěla dluhy celé Evropě či jak USA odpouštěly na konci 80. let dluhy Latinské Americe, se mezi ekonomy dobře ví, jen se to jaksi v politice nesmí říkat nahlas.
Na druhou stranu nemůžeme všechno svádět na Německo. Tvrdý postoj vůči Řecku zastává i Slovensko, Nizozemsko, Finsko a zastávají ho i pobaltské státy, tedy země, kterým žádné válečné dluhy odpuštěny nebyly.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
