Článek pro Financial times najdete zde. Si Ťin-pching, čínský císař na celý život, bude s potěšením rozdělovat Západ. Trump je ale jen špička ledovce. Zodpovědnost nesou všichni: Američané, Evropané, neoliberálové i socialisté. Každý v minulosti přiložil svoje polínko, Západ dal v poslední době Číně vydělat už třikrát. Trump to zkusí počtvrté.
Poprvé to bylo v roce 2003 v případě války v Iráku, když Donald Rumsfeld rozdělil Evropu na tu hodnou „novou“ a rozmazlenou „starou“. Tato válka stála jeden bilion dolarů, ale ještě dražší byla ztracená příležitost. Irácká válka také ukázala limity západní tvrdé vojenské síly. Demokracii prostě není možné nastolit silou a Čína si to dobře zapsala za uši.
Pak tu byla finanční krize roku 2008, která především nabourala mýtus, že střední třídy na Západě jsou pořád bohatší. Jak pravil Warren Buffett: „Když příliv opadl, ukázalo se, kolik nás plave nahatých.“ Západní spotřebitelé si žili nad poměry. Globální recese byla ve skutečnosti atlantická recese, Čína si udržela vysoký růst. A s tím, jak Západ snížil rozvojovou pomoc, vstoupila Čína masivně do hry.
Třetí dárek Číně je populistická vlna. Ať už se datuje brexitem, nebo Trumpem, její původ je mnohem hlubší. Rozklad důvěry v instituce trvá od počátku století. Přestali jsme věřit, že politici pracují pro nás, poslední italské volby jsou toho dalším dokladem. Pak je tu ještě Trumpův vztah k pravdě: je snadné se vysmívat těm, kdo mají pocit, že alespoň „mluví o věcech, tak jak jsou“. Trump ale mluví opravdu srozumitelně, a dokonce je srozumitelný, i když lže. Americká výhoda spočívá v síle aliancí. Čína má zatím alianci jenom s Mongolskem. Ovšem čím více bude Trump okopávat kotníky spojencům jako Kanada nebo Německo, tím snazší bude pro čínského lídra zaujmout globální pozici.
Nedávno Trump glosoval fakt, že čínský prezident bude doživotním vůdcem, v tom smyslu, že „je to dobrý nápad a mohl bych si to doma taky zkusit“. I když Trump asi žertoval, v Číně ho berou vážně.
Luce píše, že kdyby byl čínským disidentem, dá se raději na zahradničení. Nejen že Amerika podlamuje víru ve svou příkladnou demokracii ve světě, ale ztrácí také důvěru v demokracii doma.
…
Leonid Beršidskij na serveru Bloomberg.com píše, že výsledek italských voleb je tradiční. Italové preferují slabé centrální vlády a mají k tomu dobrý důvod.
Italské volby sice potěšily srdce populistů, ale vlastně nejde o nic, co by bylo v rozporu s názory italského politologa Giuseppeho di Palmy, které prezentoval v knize „Jak přežít bez vládnutí“. Ti, které dnes přemáhá úzkost, mohou spočinout očima na stránkách této knihy.
Di Palmova kniha vyšla v roce 1977, když měla italská komunistická strana ještě 34,4 procenta, tedy o něco více, než má dnes Hnutí pěti hvězd. Křesťanští demokraté měli 38,8 procenta, což je podobné jako dnešní pravice. Jednalo se v roce 1977 už o 34. italskou vládu od druhé světové války a i tehdy se politologové báli kolapsu politického středu, i tehdy měli obavy, že se italská ekonomika hroutí v návaznosti na globální recesi.
Vlády s omezenou schopností jsou ale pravděpodobně reakcí na trauma dvaceti let italského fašismu a silného státu. Slabost poválečných režimů je vlastně aktivem. Politici a návody přicházejí nebo se vrací, a nemá to žádný vliv. Jiné instituce než vláda jsou asi důležitější: lokální komunity, neformální ekonomické sítě a byznysy. Existují také veřejné podniky a agentury de facto imunní vůči politické změně a reprezentující opravdovou autoritu, zatímco vlády se mění jako sklíčka v kaleidoskopu. Jsou sice symbolem neefektivnosti a korupce, ale pomáhají režimům přežít a kupují jim čas.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
