Jsou o tom alespoň přesvědčeni experti nizozemské banky ING, o jejichž zprávě referuje agentura Bloomberg.
ING přináší seznam podobných jevů, které doprovázely japonskou stagnaci 90. let, jíž se říkalo ztracená dekáda (než se ukázalo, že ty ztracené dekády byly z hlediska ekonomického růstu vlastně dvě – pozn. Monitoru JM). Jedná se o zvýšení vládního dluhu, o podíl špatných úvěrů v bankovním systému, o stárnoucí populaci a masivní měnové uvolnění.
Reakce japonské vlády a centrální banky na stagnaci a deflaci byla v 90. letech velmi pomalá, a když přišla, znemožnily ji jevy, které přišly zvenčí. Asijská krize let 1997–1998, splasknutí internetové bubliny na začátku milénia a nakonec globální finanční krize z let 2007 a 2008.
Eurozóna sice provádí měnový stimul, jenže na náladu investorů a spotřebitelů působí negativně tenze v mezinárodním obchodu a obavy z protekcionismu.
Eurozónu čeká bobtnání bilance centrální banky v příštích letech a potřeba bude i velký fiskální stimul a zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu. V případě eurozóny se možná nejedná o stejné příčiny krize jako v Japonsku, ale podobné jsou zoufalé pokusy dostat se z toho ven.
Poznámka Monitoru JM: Japonsko na tom bylo v mnoha ohledech lépe než eurozóna. Jde o centrálně řízený stát, který má kapacitu reagovat na krizi nejen monetárně, ale také fiskálně. Prakticky celý zahraniční dluh Japonska drží sami Japonci, de facto se jedná o důchodové spoření. Na druhou stranu je a byla zadluženost Japonska vůči HDP mnohem větší, než je tomu v eurozóně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.