Třeba tento článek od Aarona Browna pro server Bloombergu. Podle autora se po pandemii vydá americká ekonomika stejnou cestou velkého úspěchu jako po druhé světové válce.
Restriktivní opatření kvůli koronaviru připomínají válečné příděly. Ale až restrikce skončí, otevřou se i peněženky. Americká vláda právě utratila 2,6 bilionu dolarů na podporu ekonomiky a centrální banka nakoupila aktiva v ještě větším množství. Celkově jde o podobnou sumu, jakou stála Ameriku druhá světová válka. Dobrá zpráva je, že to, co bude následovat, může být ekonomicky podobné.
Příliš štědré stimuly jsou většinou špatné, protože zamlžují ekonomické signály, které vedou k oživení. Příliš si nahrabou lobbisté a špatné firmy, oddalují se inovace. Lidé se pak neradi učí nové věci a špatně se adaptují na měnící se prostředí.
S virem je to ale jinak. Nikdo nepotřebuje lidi rekvalifikovat ani zakládat nové firmy. Stačí, když lidé zůstanou doma, budou zdraví, nikoho nenakazí a vrátí se do práce hned, jakmile to půjde.
Část pomoci se přirozeně vrátí vládě. Půjčky budou spláceny, mnohé garance vyprší bez využití. Některé dluhopisy a aktiva si od centrální banky někdo koupí. Stále tu ale zůstanou biliony dolarů. Někdo bude snižovat zadlužení, pořád tu ovšem zůstane méně zapákovaná ekonomika promazaná likviditou.
Optimisté věří, že se bude opakovat oživení po roce 2008, kdy vládní stimuly nezpůsobily inflaci a ekonomice pomohly. Pesimisté se bojí, že se budou opakovat případy nedisciplinovaného utrácení a ekonomické stagnace 70. let.
Podle autora nelze žádný z těchto příkladů na rok 2020 vztahovat. Spíše se podívejme na období po druhé světové válce. Jako vojáci odvedení do války zůstali dělníci odříznuti od privátní ekonomiky, ale výplatu dostávali.
V obou obdobích se produkuje méně zboží a služeb, ale vládní útraty mají držet byznys nad vodou. Restrikce a karantény zafungovaly jako válečné příděly. Omezily spotřebu. Vláda se víc zadlužila a centrální banka zvětšila svou bilanci. Když končí války, mají civilisté hotovost, ale chybí zboží a služby. To může způsobit recesi i inflaci. Ekonomika nestačí absorbovat vojáky vracející se z války.
Po druhé světové válce to ale dopadlo dobře. Odstranění válečných mzdových a cenových kontrol sice vyvolalo inflaci, leč mírnou. Ekonomika vesele rostla osm let, kromě mělké recese v roce 1949.
Rok 2020 není rok 1945, odolnost ekonomiky však může být podobná. Ekonomiky neutrpěly nenávratnou škodu a výrobní kapacity se nezmenšily. Ano, dlouhodobě se zvýší zadluženost, to ovšem nemusí pokazit růst v nejbližších letech.
Poznámka Monitoru JM:
Článek je sice o USA, ale kdo chce být optimista, v Evropě si najde podobné důvody. Navíc americké oživení může oživit i Evropu – a naopak. Zásadní rozdíl s paralelou je v důvěře, atmosféře a politice. Amerika nic neslaví, žádný pocit vítězství se nedostaví, společnost a politika jsou hluboce rozdělené apod.
…
Konec optimistického hýření. Na Reuters Breakingviews upozorňují, že je klidně možné, že Američané přestanou splácet svůj státní dluh Číně. To by ale mohlo vyvolat opravdový konec globalizace, chaos na trzích, zpomalení oživení, a navíc by to ohrozilo status dolaru coby globální rezervní měny. Prý je ale jen otázkou času, kdy se tento špatný nápad ocitne v americké předvolební soutěži.
Jistou naději představuje fakt, že není úplně snadné zjistit, jaké porce dluhopisů opravdu drží zrovna čínské subjekty.
…
A Eurointelligence.com píše o tom, že v Německu vypukla debata o šrotovném. Der Spiegel tvrdí, že automobilky měly vloni skvělý rok a touží jen po dividendách pro akcionáře. Na dotace tlačí hlavně jednotlivé spolkové státy, kde automobilky sídlí. Kancléřka Angela Merkelová a šéf SPD Olaf Scholz jsou zatím zdrženliví. Leckdo chce podporovat nákup elektrických aut, někdo všechny. Možná se bude podporovat obojí, nová auta se spalovacím motorem méně. Na elektrické auto bude asi dotace 4000 eur, na benzinové 3000 eur.
Každopádně můžeme čekat, že podobná debata se odehraje i u nás – jako v roce 2009. Zase někdo bude argumentovat jako přes kopírák tím, že bude chytré hrát černého pasažéra a přiživit se na německém šrotovném. Otázka je, jestli budou Němci na případnou českou vykutálenost naladěni. Nejlepší by samozřejmě bylo šrotovné jako princip na celém jednotném evropském trhu, případně odvozené od kupní síly. O tom si ale můžeme jen nechat zdát.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
