Feldman rozhodně není v těchto úvahách sám, žije tím britská politika, britská média, britská ulice i anglický pub. Feldman si myslí, že Johnsonovo jednání ústavní možná je, ale demokratické podle něj rozhodně ne.
Ústavnost Johnsonova počínání Feldman moc nerozvádí. Pouze konstatuje, že leccos může být ústavní, a přitom nedemokratické. Ano, je to proto, že ústava předepisuje separátní pilíře moci, jejich vztah a rovnováhu. A vymýšlí různé „nedemokratické“ pojistky, brzdy a rovnováhy, které mají jednoduchou vládu lidu a většiny komplikovat. O britské ústavě jsme psali ve čtvrtečním Monitoru JM. Neexistuje sice v psané formě, ale jinak samozřejmě existuje, stejně jako v Británii existují ústavní právníci a od roku 2009 i ústavní soud který převzal soudní pravomoci Sněmovny lordů.
Odstavení sněmovny podle našeho názoru ústavní je, protože o něm nerozhoduje premiér, ale královna a parlament je pozastaven vždy předtím, než má královna v parlamentu proslov. A královna má svůj vlastní právní poradenský výbor, se kterým to jistě konzultovala. Britský parlament si vždy bere prázdniny před partajními sjezdy na konci září. Takže Johnson pouze spojil dvě věci dohromady.
Otázka demokratičnosti se podle Feldmana odvíjí od toho, zda si myslíme, že lidová demokracie vyjádřená vůlí lidu v referendu je nadřazena reprezentativní demokracii.
V systému, který umožňuje jak referenda, tak reprezentativní instituce jako parlament, platí, že obojí vyjadřuje vůli lidu.
Referendum ale není nadřazené legislativě parlamentu, obojí komunikuje úplně různé věci. Referendum dokáže v reálném čase změřit, co si lidé myslí o určité věci, typicky na základě velmi jednoduché otázky s odpovědí ano/ne. Referendum ale nedokáže generovat konkrétní politický plán.
Omezovat parlament je nedemokratické, protože to omezuje schopnost parlamentu jednat, plánovat a dát praktický smysl výsledkům referenda.
Náš komentář:
Je to ještě mnohem složitější. Kromě referenda a parlamentu je tu také vláda, je tu diplomacie, je tu EU a jsou tu evropské smlouvy a pravidla.
Britský parlament se samozřejmě mohl vícekrát výsledkům brexitového referenda vzepřít a nerespektovat ho. Neudělal to, netroufl si. Odpůrci brexitu neprohráli jen brexitové referendum a dvoje parlamentní volby, ale dokonce i evropské volby. Pokud se mnozí občané a politici v Británii dnes bojí nikoli referenda, ale hlavně divokého či tvrdého brexitu bez dohody, je jim třeba připomenout, že jejich vláda a jejich diplomacie dva roky dojednávala brexitovou smlouvu s EU – a tu jejich parlament následně třikrát odmítl. Prostoru na akci a plánování měl britský parlament habaděj.
Reálná a kredibilní hrozba tvrdého brexitu je to jediné, co může EU přimět jednat s Johnsonem o nové smlouvě a dosáhnout nějakého kompromisu ve věci tzv. irské pojistky. Parlament pak může dohodu rychle ratifikovat a vyhnout se tvrdému brexitu na konci října.
Nebo může parlament stále schválit smlouvu dojednanou s EU premiérkou Mayovou. Nic mu v tom nebrání.
Tvrdý brexit nejde zákonem nikomu zakazovat, vychází z článku 50 Lisabonské smlouvy. Stále je možné do konce října žádost o brexit stáhnout. To by ale Británie musela mít vládu, jež to udělá, nebo parlament, který jí to nařídí. Nemá ani jedno, ani druhé.
Pokud by britský premiér na základě rozkazu parlamentu požádal o další prodloužení, nejí vůbec jasné, že o to bude EU stát. Mít v evropské radě tři měsíce britského premiéra, který bude schválně všechno vetovat, nemusí být pro EU lákavá představa.
Kdyby se konaly v Británii nové volby, velmi pravděpodobně vznikne koalice konzervativců, Brexitové strany a severoirského DUP. Jednat třeba tři měsíce s ministrem zahraničí z Brexitové strany, který v EU nikdy nechtěl být, taky není pro EU lákavá představa. EU by asi akceptovala místo Johnsona pouze jasného lídra proevropské vlády, ale na obzoru není ani lídr, ani proevropská většina. Britští protibrexitoví aktivisté se chovají, jako by zákaz tvrdého brexitu nebo prodloužení brexitové lhůty bylo něco jako unilaterální akt jejich národní politiky. Jenže jde o vztah s EU, smlouvy s EU a jednání s EU.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
